Negr naruby

Procházím vesnicí. Směrem k Mswiswi. Už po milionté. "Mzungu! Mzungu!" Z domků se nabaluje hrozen dětí a přidává se k prvnímu hulákači. "Mzungu! Mzungu!" Některé to ještě ani neumí říct. "Mžungu! Mžungu!" Některým se představuju jménem snad pokaždé, když procházím. "Mzungu! Mzungu!" Prostě ze mne čokoládová kráska nebude. "Mzungu!" Je tady zas ta bílá.

Vlastně je štěstí, že v jazykovém vývoji zvítězila tato verze oslovení. Sice je odvozena od výrazu pro "cestovat, obcházet, točit se, otravovat" a tak, ale ještě mohli vyhrát masajové s jejich nelíčeným údivem nad kalhotami cestovatelů. "Ten, kdo vězní své větry." Opravdu lichotivé, že? Tolik encyklopedické okénko.

Rázem mám trochu jasnější představu o pocitech Afričanů, pokud po nich někdo hází "negry". A přitom naše místní označení stále ještě není tak zlé. Je vlastně celkem neutrální, záleží na kontextu. A také na tom, v které fázi zpracovávání vlastní divnosti se nacházíte. Když uslyšíte "mzungu" poprvé, a dozvíte se, že je určeno vám, máte vlastně tak trochu radost, že vás berou na vědomí. Pak vás naštvou na nádraží autobusoví nadháněči. "Kam jdeš, mzungu?" A přitom se vás pokouší natlačit právě do jejich dopravního prostředku. Jednou se na mojí přítomnost ve voze naopak řidič takto pokoušel lákat další pasažery. Neodbytný pocit kořisti je tady. Po trhu se také bez "mzungu" v patách neprojdete. A nakonec jste skutečně vděční za každého, kdo použije jiné oslovení, nebo se vás dokonce zastane a houkne na jiné místní, že takhle teda ne.

Občas to na vás, hlavně ze začátku, zkoušejí vaši sirotčincoví pidižvíci. Po ruce je celkem účinná zbraň. Ten bonbon, křídu, nebo co vlastně chtěli, nedostanou. Tááák! Mé jméno je krutý trest. Na cizí aplikuju tři metody. Ignorování, vytrvalé zdravení, aby museli taky, nebo: "Jmenuju se Marie, ne Mzungu. Jak se jmenuješ Ty?" A za týden, až půjdu kolem s novým blogem, tak znovu. Vlastně můžu být ráda, že nejsem zas tak často "mchina". I to se občas zaslechne. Jsme pro ně totiž všichni bílí úplně stejně, my, spolu s plochonosými Asiaty.

Jako bílí jste zcela samozřejmě ověnčeni spoustou předsudků. Už v gramatickém cvičení z angličtiny se objevuje k doplnění věta o tom, že nikdy nikdo neviděl bílou ženu nést dítě na zádech. Občas vás i zcela cíleně schovávají. Jako bílí máte totiž samozřejmě peníze. A když se sestra Epi rozhodne, že letos větší část pole nechá zorat, protože s motykami se stejně i tak ještě nablbneme dost, proběhne následující dialog: "Joseph šel na pole, už tam orají." "Fajn, jdu tam." "Ne, ty se tam neukazuj! Kdyby viděli, že máme bílou, řekli by si o víc." Fajn. Takže mám úkol. Nebýt vidět.

Další den naopak na pole ráno vyrážím. Chce to rozkopat půdu kolem těch pár stromů a upravit kraje. Další předsudek je tu. Žádám si motyku a Abu na to: "Dneska je to určitě poprvé, co budeš pracovat s motykou..." "Ne, to teda není. V Evropě máme zahrady. Máme i motyky." Abu si stejně počká, až pod jeho soustředěným dozorem pětkrát kopnu do půdy, a teprve pak překvapeně zvolá: :"Good!" Stejně tak mi o den později ukazuje Violet, jak se pracuje s hráběmi, než mi je přenechá k rozhrabávání rygolů. A pár starších vesničanů se přichází zblízka a nahlas podivovat, že na tom poli opravdu jsem. O další den později mi babu Simwaba, všetečně aktivní stařík, který mě prohlašuje za svou manželku, třese rukou na znamení díků, že místní učím, že i mzungu něco dělá. Navzdory tomu, že zde mají bílí dobrovolníci od Bez mámy tradici. Předsudek je předsudek.

Hnůj na hlavě ale opravdu neodnesu... Pod poeticky znějícím výrazem "mbolea" najdete uschlé kravince smíchané s hlínou, které se skvěle hodí do každého důlku v poli, připraveného pro setí kukuřice. Nesmrdí. Ale v pytli od cementu jsou nepředstavitelně těžké. Aniž bych věděla, že se řítím vstříc pekelné posilovně, vyrážím v žabkách přes pole plné bodlinatých kytek. Pytle tam u jedné ohrady už čekají. Já náklad skoro neuzvednu. A svět se začíná smát. Zatímco Joseph i Donaldia mrsknou pytel na hlavu a už se hrnou, já klopýtám mezi domky s pytlem v náručí, zatím ještě pár kroků před nimi. Donaldia nevydrží, doběhne mne a můj pytel vyšvihne vzhůru na mou hlavu. Rázem se mi nohy zkrátily o čtyřicet centimetrů a modlím se, abych se doploužila z dohledu vesnice dřív, než se mi zablokuje krk. Musím obejít místo, kde se čepuje voda, přejít prašnou silnici, okolo sebe slyším samé "pole", jakože litují, přitom se všichni koukají, moje energie na zdvořilé poděkování není nekonečná, jenže konvence se musí ctít, jasně, že se jich pár směje, já zrychluju. Musím aspoň za ten nejbližší dům. Tam mi pytel z hlavy prostě upadne. Dál ho nesu zase jako batole. V náručí. A na posledních pár desítek metrů mi ho Donaldia sebere, se svým pytlem totiž už doběhla. " Máte v domově kolečko? Tam by se vešly čtyři pytle najednou." "Kolečko? Máme. To je skvělej nápad." A dál se vše nosí na hlavě. Velká Anna s sebou náhodou vzala kýbl. Tak nafasuju ten. Je to dost možná jen čtvrtinová váha pytle a stejně toho mám plné kecky. Respektive ty žabky, co se více a více zespodu podobají kopačkám, jen ta podrážka je tenčí a ostny mi to nedarují. A nosím kýbl tak hrdě, jak je to jen možné... Druhý den se jde pro hnůj do jiné ohrady. Já v holinách. Anna bosky. Kolečko máme s sebou. Raduju se. Předčasně. Stejně se zase plní pytle, nosiči odbíhají, já dostávám kýbl. Udělám jednu otočku a kolečko stále stojí nevyužité. "Abu, teď mi naplň tohle." Vhodí dvě lopaty. Nestačí mi to. Vhodí dalších pár. Chci víc. Trochu si mě měří, ale přidá. Mám zarovnáno a jedu. Do háje, kolečko je celokovové, těžké samo o sobě, navíc nesedí v ose. Ale tohle nevzdám. Ruce skoro vykloubené, pokouším se o úsměv, obzvlášť, když míjím Josepha, co se už zase tlemí. A dojedu. A pak ještě jednou, aby to nevypadalo, jako že to nebyl dobrý nápad. Ono totiž stačí, aby se kolečka pak chopil Ajubu. Odveze ho plné a ještě se dvěma pytli navrch. Takhle nějak jsem to chtěla. Už mám zase kýbl, ale teď už spokojeně. Večer se Joseph prohýbá smíchy v pase, když popisuje, jak vynalézám nové styly přepravy. No a? Určitě vedle sebe mohou spokojeně existovat.

Mzungu si zvyká. Moje "mbeyská máma", černoška Jane, která bydlí v bývalé koloniální čtvrti Uzunguni, (volně přeloženo Bělochov,) a která cestuje po světě, takže má bělochů někdy plné zuby, občas své dcery napomene: "Nevař to jako Mzungu!" Tím se myslí, aby se dalo vařit víc vody než jen na jeden hrnek čaje pro mne. "Nechci tyhle mzunguvlasy!" To když jí v kadeřnictví chtějí vnutit paruku s rovnými dlouhými. Jí samotné někdy říkají, že má bílý styl přemýšlení. Je totiž celkem dost systematik. A mne adoptovala v kavárně, kam si přišla dát poslední kafíčko před školním rokem s dcerou, která je jinak na studiích v Evropě. Asi je ve mně něco afrického, bělochy si domů jinak běžně nebere.

A co z toho plyne? Že černá i bílá mají spoustu odstínů. Co je důležité, je očím neviditelné, ale to už vědí všichni princové i lišky.