Igelitka a nový život

Školní rok v Tanzanii začal. Pokud jste děcko nebo student, avšak nemáte jakž takž slušnou uniformu, nezaplatíte za hromadné stravování a chybí vám sešity, vlastně do školy nesmíte. Pro nás to znamenalo kalup. Kalup pro míry děcek, které vám spíš nikdo nedodá, takže je musíte polovit sami. Aby se daly nakoupit uniformy. Rychle, rychle! Pokud možno uniformy ne úplně nedošité nebo oválené z prachu tržišť. A pak na kaťata stejně přišívat knoflíky a poutka, protože to polovinu výrobců vůbec nebere. Když máte mimo sirotčinec ještě dobrou dvacítku svěřených životů závislých na vaší schopnosti odnést z trhu najednou boty pro všechny, pokud možno v páru shodné, a nezabít u toho polovinu prodejců, najednou vám Pevnost Boyard připadá jako nechutná flákárna.

My máme v Mbeya jednu vzornou babičku. Edninu. Ta nám nožku své vnučky rukou roztřesenou namalovala na papír, a pak ještě přiložila dřívko délky odpovídající chodidlu. Milujeme ji. A učíme se od ní. Lámeme špejle a lepíme si na ně praporky se jmény. A pak postupně pleníme trhy na Manjelwě, tedy ještě ve městě, kde jsou gatě dražší, leč se zapínáním, a v Mswiswi, kde je trh v pátek, zřejmě tam někdo prodával místní kořalku, a my pak vidíme stejného prodavače u všech stánků. Nechápeme to. Jediné jsme tu nic nepily. Předtím při nákupu košil potkáváme naši kuchařku. Respektive, potká si nás ona, odloží si k našim nohám nákup a někam zmizí. Objeví se ještě? Neseme její houby a jednu z forem "posekané louky příbuzné se špenátem". Najde si nás brzy. A vypadá to, že už nás do konce nákupu neopustí. Zdárně sekunduje prodavačům, kteří nám střídavě boty cpou do ruky a zase berou. Míša je nejříčnější, když nám začnou brát naše vlaječky. Kuchařka Albertina navíc místní trhovce předčí nevkusem jí volených, a nám vnucovaných, kousků. Polovina bot je černá, protože je to pro středoškoláky takto povinné. V jaké barvě však připutovaly na kontinent, ukáže až první průtrž. Nikdo se s tím nemaže a černý krém na to mažou snad všichni. Špinavé ruce, navztekané, nepřetržitá válečná porada, jak setřást naši samozvanou asistentku. Nakonec ji napřed do sirotčince odlákáme. My ještě potřebujeme pivo.

Panáka by si zasloužily jiné situace. A bohužel, úplně veselé čtení to nebude. Spolu s rozjetou registrací sirotčince si úřady uvědomily, že by rády využily jeho služeb. Je nasnadě navštívit hned dvě místa, kde čekají potenciální bratři a sestry, a také synové a dcery, do rodiny Bez mámy. V úterý jedeme směr Rujewa, co přesně očekávat, nevíme. Sestra Epifanie se stelefonovává se sociální pracovnicí pro oblast, už na nás čeká u silnice spolu se starší dámou. Vejdeme do dvora, který nevypadá nijak zanedbaně oproti místním poměrům. Zaráží jen skupinka dětí, které tam nějak nepřítomně posedávají po dvorku. A dozvídáme se o sociální politice Tanzanie víc, než jsme doufaly. Vláda vyhlásila poptávku na lidi, kteří by se postarali o děti v dočasné péči, jen na překlenutí nejhoršího. Musí to být osoby finančně zajištěné, žádných příspěvků se nedočkají, nebo jen náhodně, když dosedne štěstěna. A děti jsou pak u nich "dočasně" klidně tři roky, bez vyhlídky konkrétní změny, v mezičase navíc klidně nějaké další přibude. Že děti nejsou ve škole, protože na to už pečující osoba finančně nestačí? Zajímá to někoho? V našem případě máma Lucy mívala slušnou pozici laborantky, dnes je mladou důchodkyní. V domě má dvě mentálně postižené dospívající, hromadu drobotiny tak do tří let, jednoho středoškoláka, který mluví krásně anglicky, má velké studijní předpoklady a jméno Prosper, do školy však nesmí, protože nebylo na poplatek za stravu, splátkový kalendář neexistuje, vypláznete prachy na půlrok dopředu. A dále dva sourozence, kteří tu v tom všem nemají parťáka na úrovni. Amosovi je deset a Hadije sedm. Rádi by aktovku do školy a tu školu. Na jejich rodiče zapomeňme. Stejně jako na většinu rodičů, které zde přijmou nového partnera. Pro ně nevlastní děti zpravidla neexistují, nebo se stávají objektem týrání a chtíče. Poté, co něco takového na nevlastního otce Amose a Hadiji prasklo, i s jejich vlastní matkou a dvěma mladšími sourozenci zmizel... Máma Lucy poskytla přístřeší, duchovně se zde však nepohnou, a ona to ví. Školní rok se pomalu rozbíhá, sestra Epifanie kývne na dva nové svěřence. Zároveň tak nabírá i další dva žáky do své první třídy v Mahangu. Amos málem odjede bosky, tak moc změnu vítá. S dětmi jen jedna malá igelitka. Vše, co mají, bylo zrovna namočeno do mýdla. Co naplat, dopere se už doma. Doma v Kajunjumele (Mahango). "Ta holčička bude asi brzy překřtěná," kývne Míša směrem k Hadije, když spolu zůstáváme v autobuse na Mbeyu, zatímco vidíme záda sestry Epifanie a těch dvou opuštěňátek. Naloďují se na motorku do naší vesnice. Když se po dvou dnech znovu vracíme k našim sirotkům, vítá nás malá usměvavá holka v sukni. Kdepak gatě, v kterých přijela. Už slyší na jméno Maria. Velké jméno koránu, jméno prorokovy manželky, muselo být přebito těžkým kalibrem. Esem mezi jmény křesťanského světa přece! Amos je stále Amos, ale plný energie. Mezi kluky vplul jako po másle.

V sobotu dorovnáváme počet svěřenců sirotčince do kulata. Spolu s příběhem podobně krutým. V Iyunze nás u silnice čekají dvě ženy a malý nekomunikativní kluk v příliš velké košili a příliš dlouhých kalhotách, v ruce černý pytlíček s pitím. Vypadá to, že snad ani nemáme vystupovat z autobusu, nejradši by nám ho rovnou naložily. V kabelce má jedna z nich všechny jeho dokumenty i žádost úřadu o přijetí. Situace úžasně podivná. Samozřejmě ho hned nenaložíme. Chceme vědět. Tak tedy: jedna z dam je jeho babička z matčiny strany, druhá nevlastní prateta z otcovy. Oba rodiče sklátilo selhání imunity, H.I.V. není mýtem. Babička by se o chlapce postarala. Ve stejné obci však žije babička druhá, přišla o oba syny, bohužel však i o rozum. Osmiletého Elishu chce mít jen pro sebe, zamyká ho doma po tmě, škrtí, od dalších příbuzných ho unáší. Školní oblečení vyhazuje do řeky za domem. Když není uniforma, tak se do školy nemůže... Elisha o škole sní. Je však zvyklý jen na samotu. Elishu tedy necháváme v skrytu domu našich hostitelů, jdeme přes vesnici "jakoby" na procházku. Babičku bychom viděly všechny rády, krok je to dost vážný. "Náhodou" ji navštívíme. Je to vdova ve velikém domě, má zrovna asi lepší chvilku. Kluk prý nemůže do školy, protože nemá uniformu. Den předtím mu oblečení nametala do řeky, dnešní košile a kalhoty jsou narychlo koupené babičkou z druhé strany... Je nám jí líto, inteligentní paní s Jekyllem a Hydem v lebce. Mluví anglicky, tolik by ho mohla naučit... Elishy je nám líto taky. Odjíždí s námi. Třicátý "výlupek" kajunjumelského sirotčince. Uniformu kupujeme ještě týž den.

Je zarážející, jak snadno dostanete do ruky dítě a igelitku. Nebýt Míšiných záznamů, o některých dětech neexistuje vůbec zpráva. Úřednice od Amose a Hadiji neudělala na papír jedinou čárku. Sama zhruba v sedmém měsíci. Ať je zdravá, ať je zdravé! Ať jsou ti naši noví zdraví a šťastní... Odpusťte mi špetku patosu, jo? A teď si jdu dát kapku slivovice.