Igelitka a nový život
Školní rok v Tanzanii začal. Pokud
jste děcko nebo student, avšak nemáte jakž takž slušnou
uniformu, nezaplatíte za hromadné stravování a chybí vám
sešity, vlastně do školy nesmíte. Pro nás to znamenalo kalup.
Kalup pro míry děcek, které vám spíš nikdo nedodá, takže je
musíte polovit sami. Aby se daly nakoupit uniformy. Rychle, rychle!
Pokud možno uniformy ne úplně nedošité nebo oválené z prachu
tržišť. A pak na kaťata stejně přišívat knoflíky a poutka,
protože to polovinu výrobců vůbec nebere. Když máte mimo
sirotčinec ještě dobrou dvacítku svěřených životů závislých
na vaší schopnosti odnést z trhu najednou boty pro všechny, pokud
možno v páru shodné, a nezabít u toho polovinu prodejců,
najednou vám Pevnost Boyard připadá jako nechutná flákárna.
My máme v Mbeya jednu vzornou babičku.
Edninu. Ta nám nožku své vnučky rukou roztřesenou namalovala na
papír, a pak ještě přiložila dřívko délky odpovídající
chodidlu. Milujeme ji. A učíme se od ní. Lámeme špejle a lepíme
si na ně praporky se jmény. A pak postupně pleníme trhy na
Manjelwě, tedy ještě ve městě, kde jsou gatě dražší, leč se
zapínáním, a v Mswiswi, kde je trh v pátek, zřejmě tam někdo
prodával místní kořalku, a my pak vidíme stejného prodavače u
všech stánků. Nechápeme to. Jediné jsme tu nic nepily. Předtím
při nákupu košil potkáváme naši kuchařku. Respektive, potká
si nás ona, odloží si k našim nohám nákup a někam zmizí.
Objeví se ještě? Neseme její houby a jednu z forem "posekané
louky příbuzné se špenátem". Najde si nás brzy. A vypadá
to, že už nás do konce nákupu neopustí. Zdárně sekunduje
prodavačům, kteří nám střídavě boty cpou do ruky a zase
berou. Míša je nejříčnější, když nám začnou brát naše
vlaječky. Kuchařka Albertina navíc místní trhovce předčí
nevkusem jí volených, a nám vnucovaných, kousků. Polovina bot je
černá, protože je to pro středoškoláky takto povinné. V jaké
barvě však připutovaly na kontinent, ukáže až první průtrž.
Nikdo se s tím nemaže a černý krém na to mažou snad všichni.
Špinavé ruce, navztekané, nepřetržitá válečná porada, jak
setřást naši samozvanou asistentku. Nakonec ji napřed do
sirotčince odlákáme. My ještě potřebujeme pivo.
Panáka by si zasloužily jiné
situace. A bohužel, úplně veselé čtení to nebude. Spolu s
rozjetou registrací sirotčince si úřady uvědomily, že by rády
využily jeho služeb. Je nasnadě navštívit hned dvě místa, kde
čekají potenciální bratři a sestry, a také synové a dcery, do
rodiny Bez mámy. V úterý jedeme směr Rujewa, co přesně
očekávat, nevíme. Sestra Epifanie se stelefonovává se sociální
pracovnicí pro oblast, už na nás čeká u silnice spolu se starší
dámou. Vejdeme do dvora, který nevypadá nijak zanedbaně oproti
místním poměrům. Zaráží jen skupinka dětí, které tam nějak
nepřítomně posedávají po dvorku. A dozvídáme se o sociální
politice Tanzanie víc, než jsme doufaly. Vláda vyhlásila poptávku
na lidi, kteří by se postarali o děti v dočasné péči, jen na
překlenutí nejhoršího. Musí to být osoby finančně zajištěné,
žádných příspěvků se nedočkají, nebo jen náhodně, když
dosedne štěstěna. A děti jsou pak u nich "dočasně"
klidně tři roky, bez vyhlídky konkrétní změny, v mezičase
navíc klidně nějaké další přibude. Že děti nejsou ve škole,
protože na to už pečující osoba finančně nestačí? Zajímá
to někoho? V našem případě máma Lucy mívala slušnou pozici
laborantky, dnes je mladou důchodkyní. V domě má dvě mentálně
postižené dospívající, hromadu drobotiny tak do tří let,
jednoho středoškoláka, který mluví krásně anglicky, má velké
studijní předpoklady a jméno Prosper, do školy však nesmí,
protože nebylo na poplatek za stravu, splátkový kalendář
neexistuje, vypláznete prachy na půlrok dopředu. A dále dva
sourozence, kteří tu v tom všem nemají parťáka na úrovni.
Amosovi je deset a Hadije sedm. Rádi by aktovku do školy a tu
školu. Na jejich rodiče zapomeňme. Stejně jako na většinu
rodičů, které zde přijmou nového partnera. Pro ně nevlastní
děti zpravidla neexistují, nebo se stávají objektem týrání a
chtíče. Poté, co něco takového na nevlastního otce Amose a
Hadiji prasklo, i s jejich vlastní matkou a dvěma mladšími
sourozenci zmizel... Máma Lucy poskytla přístřeší, duchovně se
zde však nepohnou, a ona to ví. Školní rok se pomalu rozbíhá,
sestra Epifanie kývne na dva nové svěřence. Zároveň tak nabírá
i další dva žáky do své první třídy v Mahangu. Amos málem
odjede bosky, tak moc změnu vítá. S dětmi jen jedna malá
igelitka. Vše, co mají, bylo zrovna namočeno do mýdla. Co naplat,
dopere se už doma. Doma v Kajunjumele (Mahango). "Ta holčička bude asi brzy
překřtěná," kývne Míša směrem k Hadije, když spolu
zůstáváme v autobuse na Mbeyu, zatímco vidíme záda sestry
Epifanie a těch dvou opuštěňátek. Naloďují se na motorku do
naší vesnice. Když se po dvou dnech znovu vracíme k našim
sirotkům, vítá nás malá usměvavá holka v sukni. Kdepak gatě,
v kterých přijela. Už slyší na jméno Maria. Velké jméno
koránu, jméno prorokovy manželky, muselo být přebito těžkým
kalibrem. Esem mezi jmény křesťanského světa přece! Amos je
stále Amos, ale plný energie. Mezi kluky vplul jako po másle.
V sobotu dorovnáváme počet svěřenců
sirotčince do kulata. Spolu s příběhem podobně krutým. V
Iyunze nás u silnice čekají dvě ženy a malý nekomunikativní
kluk v příliš velké košili a příliš dlouhých kalhotách, v
ruce černý pytlíček s pitím. Vypadá to, že snad ani nemáme
vystupovat z autobusu, nejradši by nám ho rovnou naložily. V
kabelce má jedna z nich všechny jeho dokumenty i žádost úřadu o
přijetí. Situace úžasně podivná. Samozřejmě ho hned
nenaložíme. Chceme vědět. Tak tedy: jedna z dam je jeho babička
z matčiny strany, druhá nevlastní prateta z otcovy. Oba rodiče
sklátilo selhání imunity, H.I.V. není mýtem. Babička by se o
chlapce postarala. Ve stejné obci však žije babička druhá,
přišla o oba syny, bohužel však i o rozum. Osmiletého Elishu
chce mít jen pro sebe, zamyká ho doma po tmě, škrtí, od dalších
příbuzných ho unáší. Školní oblečení vyhazuje do řeky za
domem. Když není uniforma, tak se do školy nemůže... Elisha o
škole sní. Je však zvyklý jen na samotu. Elishu tedy necháváme
v skrytu domu našich hostitelů, jdeme přes vesnici "jakoby"
na procházku. Babičku bychom viděly všechny rády, krok je to
dost vážný. "Náhodou" ji navštívíme. Je to vdova ve
velikém domě, má zrovna asi lepší chvilku. Kluk prý nemůže do
školy, protože nemá uniformu. Den předtím mu oblečení nametala
do řeky, dnešní košile a kalhoty jsou narychlo koupené babičkou
z druhé strany... Je nám jí líto, inteligentní paní s Jekyllem
a Hydem v lebce. Mluví anglicky, tolik by ho mohla naučit... Elishy
je nám líto taky. Odjíždí s námi. Třicátý "výlupek"
kajunjumelského sirotčince. Uniformu kupujeme ještě týž den.
Je zarážející, jak snadno dostanete
do ruky dítě a igelitku. Nebýt Míšiných záznamů, o některých
dětech neexistuje vůbec zpráva. Úřednice od Amose a Hadiji
neudělala na papír jedinou čárku. Sama zhruba v sedmém měsíci.
Ať je zdravá, ať je zdravé! Ať jsou ti naši noví zdraví a
šťastní... Odpusťte mi špetku patosu, jo? A teď si jdu dát
kapku slivovice.
Děkuji za reálný pohled na těžkou situaci dětí, jsme rádi, že jsme mohli přispět právě na Amose a Marii, aby se mohli začlenit do plnohodnotného života. Vážíme si Vaší práce, stejně jako práce celého týmu BezMámy.cz
OdpovědětVymazat