Na slony!

Dnes to bude hodně o autobusech. Co Tanzanijec, to názor na společnost, od které máte lístek na spoj. A stejně to tam nakonec dojede úplně jindy. A ještě o zebří něžnosti, za kterou se vyplatí jet právě hodiny a hodiny.

Zebří něžnosti

 Že potřebuju vidět lvy, o tom s Chrisem, dřívějším koordinátorem Bez mámy, vtipkuji už od konce října, tedy od chvíle, kdy to vypadalo, že kvůli úřadům zde neuvidím už vůbec nic a pomažu domů. Ale pak v půlce listopadu dostanu zprávu, jestli fakt. A jestli fakt, tak mám na začátku prosince nakmitnout do Arushy a uvidíme. Horlivě smskově kývu. Až pak se znova podívám na mapu. Znamená to přesun z jihu na téměř úplný sever. Což tady ještě neumím, jsem stále plus mínus na písečku svého distriktu. Tak vzhůru do akce.

Jízdenku zkouším koupit už deset dní předem. Na nádraží NaneNane odbočím z vychozených tras mezi již známými nástupišti k doupatům firem s dálkovými autobusy. Že se poptám, srovnám ceny, časy jízdy. Zlatý voči! Obstoupí mě jako šakali a začnou poštěkávat ceny a časy odjezdů, nakonec mě ten největší z nich skoro unese do své budky číslo 21. Cena fajn, jízdní doba děsivá. Dvaadvacet hodin s tím, že se občas staví v buši na toaletu, se mi nelíbí. Než se rozhodnu tuto realitu přijmout, chci to ještě zkonzultovat. Pochopitelně ne tady na nádraží, únos do další budky bych riskovala jen nerada. Jízdenku tedy budu kupovat až v pátek, předtím proletí nová smsková smršť. Vyplatí se. Pojedu z nádraží v centru města. Společnost Hood by měla dojet do půlnoci, stačit bude lístek do bližšího města Moshi, tam mě bude nabírat poslaný řidič. Lístek jedu do druhé jámy lvové kupovat už s konkrétními požadavky. Stejně se jich tam na mne nasype asi třicetdevět, zařvu na ně, že jdu na záchod a tam se schovám. Pánovi, co vybírá minci se lvem za vstup, se mne zželí, a odchytne mladíka, který mne má přes nádraží převést do správné kanceláře. Ten vyběhne, já za ním, hlavně ho neztratit... A už jsem v cíli a cpou mi pod nos lejstro se sedadly. Zaostřím. Mohamed Tour! To snad ne. A tady se rozjedu. Africký kumulovaný stres se přetaví do pořádné sirény, mladého muže zjezdím, že to teda ne, měl mě vzít k Hoodovi, tohle nechci, nevěřím mu... A vřískám dost na to, aby se objevil někdo skutečně od Hooda a vyškubl mne k hledané pokladně. Tam koupím.

Hledej opičku!

Malé intermezzo o čase: Jako by Afrika sama o sobě neměla čas na salámu, Tanzanie si, z vlastní hrdosti a touhy po oproštění od koloniální minulosti, vymyslela čas vlastní. Pokud vstáváte v sedm ráno, jako Tanzánec vstáváte v jednu. Na hodinkách však nejspíš budete mít stále čas anglický a na jízdenku vám také napíší odjezd v 5.30, i když vám to podle nich jede v jedenáct a půl ráno. V Moshi bych měla být ve čtyři. Vlastně v deset. Pak autobus stojí, přes noc se totiž po místních silnicích nesmí pohybovat, to je rozkaz. Do Arushy pokračuje až ráno. Moshi je dobrá volba.

Ihned po koupi lístku se od nejrůznějších lidí dozvídám, že sedadlo, čas, společnost, směr..., jsem si vybrala špatně, a proč jsem se jich nezeptala. (Hood má také příšerné reference z historie, internet je plný obrázků z nehody před cca šesti lety. Od té doby se prý ale hodně polepšili.) Nakonec tedy odsouhlaseno.

O další pátek později mne na nádraží vylodí domluvená motorka, její řidič mne dovede až na sedadlo autobusu. A já se naložím extrazabijáky zažívacích potíží, protože, ač ty se mi dosud v Tanzanii téměř vyhýbaly, není "lepší" chvíle než toto ráno. Šestnáct hodin. Přede mnou je šestnáct hodin cesty. Abych byla spravedlivá, v buši jsme nestavěli ani jednou. Vždycky to bylo spořádaně na místě k tomu určeném, po maximálně pěti hodinách. Stejně tak intenzivně nás však stavěli i policajti, kontrolovat tu lejstra, tu světla, tu jen tak.

Strašliví marabuové...

A na safari jste v Africe na každé cestě. Stádo opic se bude zaručeně procházet ve zúženém stoupání, kde protilehlý pruh blokují rozbité kamiony a na vaší straně je pořádný sráz. Vlastně je to nejlepší místo pro to, aby se některé doprostřed silnice v klidu a míru usadily. Přežily to všechny. Dost se mi ulevilo.

Průjezd kolem parku Mikumi poznáte podle tu a tam žirafy, antilopy a stáda zeber podél cesty. Takže na kontrolní otázku smskou, kde zrovna je náš autobus, hrdě a jistě odpovím. A už se to začíná komplikovat. "Cože, teprve Mikumi? To se možná pleteš. To byste byli hrozně pomalí!" Nepletu. Takže jsme pomalí. Jak moc, to se ještě ukáže.

V dálkových autobusech máte garantované místo. Toto však nepočítá s tím, že máte také ramena. A jedna strana autobusu má sedačky umístěné po třech, čímž se puzzle s rameny všech dostává teprve na zajímavou úroveň. Vozový park je často odložený z Asie. To vysvětluje i další rozměry vozů. Po dvanácti hodinách cesty zajíždíme v Morogoro do depa, přibíhá technik, něco lije pod kapotu, my máme jít čurat a čekat před bránu. Zřetelné potíže se ztuhlostí vidím na kdekom. Od mdloby, pláče a, (cokoli dalšího si doplňte,) mě dělí snad jen rychle koupená kokakola, jenže tu zas nemůžu vypít hned, protože další pauza v nedohlednu... Zkrátka dokola. Naštěstí náš autobus dál pojede. Domluvíme se na tom, že pozici ohlásím co tři hodiny. Po další takové zprávě přijde zpět odpověď "Ježíš Maria!", s krásnou českou interpunkcí, protože to už se Chris v Čechách naučit stačil, a pak anglicky pokračuje něco jako: "Takže to budeš zítra asi spát." Začínám se sama se sebou hádat, zda jsem dobře pochopila všechny ty svahilské obezličky s časem, a zda to nemá být příjezd ve čtyři ráno, ale tam zas nesedí ta informace o přestávce autobusu v Moshi přes noc. Další korespondence vypadá takto: "Kde jste teď?" - " Nevím, je tu velký nápis Kilimanjaro a velký bílý záchody. Motor sice běží, ale furt tu stojíme." - "Jo, Anhaa! Tam se staví minimálně na dvacet minut." Nebo ve tři ráno: "Jsme v Same." - "Tak to jste tak hodinu od Moshi!" - "No jo, jenže motor je vypnutý." - "Aha. Tak to máte asi tu pauzu. Napiš ráno, až se zase rozjedete." Rozjedeme se v pět, v Moshi v sedm jako na koni. A jen co vystrčím nos z autobusu, už se mě úplně cizí taxikář snaží narvat do svého taxíku, zatímco mé auto mě hledá, protože autobus samozřejmě zastavil mimo nádraží na nějakém partyzánském místě.

Jako ve snu se nalodím do správného vozu, jako ve snu jedu po městě, jako ve snu dojdu před vchod domu, kde mohu dopoledne prospat, jako ve snu... "Otoč se." Jako ve snu je tam Kilimanjaro. To opravdické. Právě brzy ráno mu kouká špička z mlhy, později přes den už vidět nebude. Než jsem jela z Čech, řekla jsem, že na něj nepolezu. Ale kouknout se na něj chci. Tak koukám... :-)

A vzorně připravenou sprchu, postýlku i snídani v bytě Chrisova parťáka Richieho můžeme skočit, ač je plně oceňuji. Pojeďme už na safari! Řidič je roztomile ušatý a přijíždí o dvě hodiny později, než je domluveno, což není žádný čas, jak už víme. Jsou čtyři odpoledne. Po cestě do Arushy nabíráme Čecha Daniela, který už tady žije skoro polovinu života, a stejně musí co dva roky žádat o povolení, aby mohl zůstat, takže zvažuje, že už vyměkne, také Maďar Zoltán, s vlastní krásnou cestovatelskou lodžií, hodlá odejít domů. Vidím, že úřady zatápějí širokospektrálně. Se Zoltánem se jenom zdravíme, Daniela vyložíme v Arushe. Ale i tak se za tu chvilku mezi nimi všemi stihlo dojednat pár obchodů, cestuji z Tanzanců s těmi produktivnějšími. Spát budeme v hotelu ve městě Mto wa Mbu (Komáří řeka), má postel má moskytiéru s našitými kraječkami. Jenže stejně brzo vypadne proud, takže... Zkrátka, má moskytiéru. Hurá! Kousek odsud hrají Masajové, omotaní v červeném a s cinkajícími šperky, kulečník.

Od Mto wa Mbu už jen objedeme velikananánské jezero Manyara a jsme v Tarangire. Můj první opravdový africký park se vším všudy. Tím se myslí platba vstupu, terénní džíp se střechou vyklopenou vzhůru, aby se v něm po dobu obdivování zvěře dalo stát, krásné stromy a ta zvířata. Ne nějaká umrněně v dálce, poschovávaná a vyplašená. Jsou tu doma. Hyeny, supi, sloni, pštrosi, hrdé žirafy. Ty jsou národním zvířetem prý proto, že jsou krásné a mírné. Jako Tanzanci přeci! Kolem stád zeber jsou nablízku i stáda pakoňů. Nedopadají zrovna lichotivě. Prý jsou hloupí. Říkají jim zde "no brain" a bez zeber by prý při migrování vůbec nenašli cestu. Když tam tak chodí, vypadají, jako by na všechno pro jistotu přikyvovali: "Kam jdeme? Nevím. Ale jdeme. Kde jsme? Nevím. Ale jsme. Paráda. Tak jdeme. Kam? Nevím. Super!" A zebry! Ach, zebry! Ta zvířata mají spolu spoustu krásných tajemství. Co chvíli vidíte, jak se k sobě něžně naklánějí a něco si špitají. Řidiči míjejících se džípů se kolegiálně zdraví a mění si informace. Takže se dozvídáme, že lev a jeho dvě kočky se už dva dny okázale válejí ve vzdálenější části parku. Jsou tam. Simba se na chvilku postaví, ocáskem třikrát pohodí, a pak sebou zas mrskne na zem jako micina, co chce drbat. Je celkem daleko. A z auta samozřejmě nesmíte. Takže tam dost možná leží ještě teď. Ta podívaná se ale nepřejí ani omylem!

Spíme pak v Arushe. Tedy vlastně ještě dvě noci. V pokoji je na posteli deka se zebřím dekorem.

Sloni, what else?

.

.

.

No tak dobře. Abych vám nezůstala viset v hotelovém pokoji do dalšího pokračování blogu, tak musíte vědět, že autobusové společnosti Kimotco a Shabibi jsou skutečně komfortní, a když si dáte přestávku v Dodomě, máte zářez za návštěvu hlavního města. Hlavního, ale paradoxně není v pětici největších měst v zemi. Má atmosféru elity a kopce, ze kterých nejspíš bude dost hezký výhled.

V sirotčinci se všechno chystá na příjezd vánoční výpravy z Bez mámy. Na stole je nový ubrus, myjí se zdi, lakují dveře. A už pět dní neteče žádná voda.

Tajemství africké plodnosti odhaleno!