V zámku a podzámčí

Dnes vám dám odpověď na kvízovou otázku z jednoho z předchozích příspěvků. Ale ještě chvilku vydržte, prosím. Jen co se dozvíte, co myslím tím zámkem a tak, pustíme se do toho.

Je tu prach a tři nízké budovy. Přesto však pociťuji drobné dělení personálu. A to na ty, kteří při jídle sedí u stolu v jídelně, a na ty, které jídlo zhltnou na lavičce v kuchyni. Nemám tušení, zda to takto bylo nastaveno, nebo se to zformovalo praxí. Každopádně to vypadá jako řád, což už je co říct. Jistoty by zde člověk spočítal na prstech jedné ruky. Ale kdo přesně se stará o chod tohoto „holubníku“, to si vědět zasloužíte.

Sestra Epifanie

 Neplaceně a řeholně je se sirotčincem spjata řádová sestra Epifanie. Kdyby nebyla občanským povoláním, ke vší té řeholi, učitelka prvňáků v mahangské základce, byla by nejspíš generálem. Jak ta umí velet! Pokud jste podle fotografie v mém příspěvku o škole zkoušeli uhodnout, kolik dětí je tak zhruba ve třídě, tak už víte, před jakou smečku se každé ráno staví. (Tadááá! Vyhlášení! Dětí je tam sto a deset navrch...) A pak přijde domů a má jich tam sedmadvacet takových, které jí říkají „máma“ a chodí jí ukazovat rozbité boty nebo školní batůžky. Protože právě sestry jsou ty, k nimž se často sbíhají nitky prosebníků, se zrodem a chodem sirotčince jsou pevně spjaté. Sestra Epifanie tedy bydlela přes silnici v domku sester, se zbudováním dívčího dormitoria se však přesunula pod jednu střechu. Jinak má ale stále svůj pokojík i u sedmaosmdesátiletého tatínka v krásně zeleném Tukuyu tři hodiny cesty odsud, a to uprostřed rodných banánovo-kávovníkových plantáží. A na prach má asi tak trochu alergii. Jako každá vládkyně má i tato přísná dáma slabinu. Je jí Simon. Ten čtyřletý kulihrášek si ji omotal kolem prstu jako nic. Jo, a stoluje v jídelně.

Dále zde ke stolu zasedá patron. Jmenuje se Joseph a je mu šestadvacet. Kousek od sirotčince si začal stavět dům, má v plánu tu zůstat. Dále má v plánu oženit se v roce 2020. Babu si ještě nehledá, protože jedno po druhém... Sám s kluky postupně dospívá, zatím připomíná takového veselého zubatého koníka, který pobíhá po výběhu a občas ho něco trochu poplaší. Pracuje tu právě teď šestým rokem. Je šťastný, když je na stole rýže místo ugali. Učí se s dětmi, hlavně po večerech. K polednímu veze oběd do školy a přes den dělá, co se zrovna namane.

Joseph - čekáme v Mahangu na předání jednoho z adopčních balíčků

Matrona Marietha si našla místo na lavičce v kuchyni. I proto, že je s Faustou, mladší z kuchařek, skoro srostlá. I vlasy, které si nechávají tak jednou měsíčně přeplést, mají pokaždé podle jiného vzoru, ale spolu ve shodě. Marietě je dvacet tři, chtěla by se tak za tři roky vdát a mít svou rodinu, zatím ale opečovává šestici místních skřítků, udržuje v čistotě „holčičí“ dům a pomalu se osměluje být autoritou i pro starší z holek, ač je dělí jen pár let. S Faustou sdílí nejen účesy, ale i pokoj, a se skřítky si pomáhají, stejně tak občas i ona míchá v kuchyni, pytluje kukuřici do mlýna, nebo společně přebíráme fazole. Faustě je dvacet jedna, má pořádný fortel a když jí něco rozesměje, padá z lavice, to klidně i v kostele. Občas si do smíchu i tleskne. A je věrnou zastánkyní té kukuřičné hmoty v souboji v oblíbenosti proti rýži.

Vlevo Fausta, vpravo Marietha - holky přicházejí z kostela, kočičky jedny

Starší z kuchařek je Albertina, dětmi s úctou oslovována jako bibi – babička. Na babičku nevypadá, ač nějaká vlastní vnoučata už má. Odchovala vlastních deset dětí, z nich dvě dnes už nežijí. Přesto se směje jako holčička a často nosí tričko s nápisem, že vnitřní krása je mnohem důležitější než první dojem. Na drobně zdeformovaných nohách se trpělivě točí kolem kuchyně, nosí si dřevo na vaření zpoza domu a pořád mi chce ukázat svou rodinu v Igurusi, až tam zase pojede.

Albertina, bibi

A protože pokud přijedete do Mahanga, nemůžete se tam úplně minout s babu Simwabou, chci, abyste ho také poznali. Starý pán byl jeden z prvních, kdo zde myšlenku sirotčince podporoval. Mluví hezky anglicky a jako poklady si střádá dopisy a fotky lidí, kteří zde pomáhali. Bydlí střídavě v Mbeya a v domku přes silnici odsud. Dobrovolnice s radostí představuje zbytku vesnice jako svoje manželky a přemýšlí, do čeho by je uvrtal. Samozřejmě v dobrém, ale mimo jejich úkol. S postupujícím stářím se sám také více orientuje na pomoc starým. A přesně takhle vznikla má kolekce průkazových fotografií vesničanů důchodového věku. Kolem domečku hodného starého mravkolva Simwaby prostě musíte opatrně.

Babu Simwaba (Babu znamená něco jako děda, oslovení s neutuchající úctou.)

A to bude pro dnešek všechno. Co vám ukážu příště, a kdy přesně, ještě tak úplně nevím. Stále probíhá bitva o povolení být tu déle než na turistické vízum, protože ač čas plyne, tak úřadům pravděpodobně v jiné rovině. Chystám se na výlet a držte mi palce, aby to byl ten, který chci. Ten směrem k Malawi, a ne až přes hranice. :-)