Amina
Amina mi zcela jednoznačně asociuje
titulní postavu z máminy oblíbené knížky jejího dětství. Ta
byla navíc Pučálkovic, a prý žirafa. Až sem to sedí, jsem
přece v Tanzánii a žirafa je něco jako národní zvíře. Ale
tady je s ní proložena celá bohoslužba. Pojďme nakouknout do
kostelů. Amina. Staň se.
Tak nějak tipuji, že se to bere všechno šmahem. Laky na kapoty a kola se tu a tam použijí v Mbey v kostele, taky si je odvezete domů na slavných tanzanijských tinga-tinga obrázcích. |
Nejdřív vás vezmu na exkurzi za svým
prvotním kulturním šokem, který jsem si poznamenala do svých
interních poznámek ještě na startu této své osobní etapové
hry v Mbey. Ať to máte komplet:
„Anglická
bohoslužba má být od devíti, před ní svahilská zhruba
dvouhodinová. Před devátou se nikdo moc nechystá kostel opouštět,
se skupinou vcházejících vcházím, starší „bibi“ mě
nasměruje do lavice před sebe a já hledám kapesník. Vlezu totiž
rovnou do běžného kostelního černošského zpěvu, což rozhodně
není evropsky běžný zážitek. (A já se dojímám hned.) Taky to
tam v lavicích tančí. Až se vrátím do Čech, určitě pojedu do
Kolína za tím konžským páterem, doufám, že mu domácí zatím
neutloukli temperament čepicema... Ale bohoslužba tedy rozhodně
nekončí. Nekončí ještě dobré tři hodiny. (Pro úplnost: Já
vydržela dvě a čtvrt.) Vůbec nepoznávám půdorys akce. Tu se
trousí jednotlivci dopředu a něco tam odevzdávají nebo berou, tu
všichni o překot přes sebe něco nesynchronně mumlají, tu si
bere slovo černoška, která vystřihne něco jako třičtvrtě
hodiny dlouhý stand-up, nepochybně velmi vtipný, nejspíš je to
kázání z lidu, prokládané formulkou s Ježíšem, synem Božím.
To je znamení k hromadnému výkřiku „Amen“. Ale ten ámen taky
zní spíš jako „do toho“ nebo „hurá“! A padají
pravděpodobně jednotlivé přímluvy z lidu. Vezme to kněz, a já
dostávám neodbytný pocit, že se mě to nějak týká. O chvíli
později vím, že pocit byl správný, otočí se na mne všechny
obličeje. Poznávám pár slov, které jsem si včera přece
vypisovala do slovníčku. Nevím, co znamenají, nevím, prostě
nevím. Ptá se něco? Všichni koukají. Jen co rozklíčuju vítací
formulku, rychle zmobilizuju síly na „asante“. Uf, stačilo to,
tváře se odvrací. Sem tam celý kostel radostně třepá rukama ve
vzduchu, chvíli tam taky jakýsi chlapík inscenovaně plísní
děti, z čehož se mně dělá úzko, ale kostel se zase směje.
Haha. Aha! Pak se zase tančí.“
Anglikánská
církev. Omylem. Prostě jsem vzala první kostel po ruce. Takže s
Aminou se poznávám až v Mahangu. Ale důkladně.
Ještě, než
nastane nová neděle, doprovázím matronu Mariethu a kuchařku
Faustu na zkoušku sboru. Jen tak, ze zvědavosti. Druhý den se jde
do kostela. Dostanu k ruce Ibrahima - Abua, aby mi pomohl. To ještě
tak úplně nevím, s čímže. Cesta trvá tak dvacet minut, má se
začínat v osm, my ze sirotčince vycházíme v půl deváté.
Tušíte? Přesně tak, dotýkáme se fenomenu „African time“.
Takže nikoho nepřekvapí, že katecheta, který zde slouží
většinu bohoslužeb za nestíhajícího kněze, přijíždí na
kole tak ve čtvrt na deset. Mám tedy spoustu času na to, aby si
všichni před kostelem oťukli, jak moc jim nerozumím. Usmívám se
a střídám odpovědi „dobře“ a „děkuji“, i když v tu
chvíli skutečně tak nějak od boku a s nápovědou Abua. Pak se
začne. Sbor vtancovává do malého kostelíka v Mahangu, který tam
nestojí zas tak dlouho a našli byste na něm mohutné stopy české
mise. I kousek od oltáře leží o stěnu opřený obraz světce
bělocha. Je to bílá stavba s dřevěnými lavicemi, v oknech jen
mříže, takže slavnostně uvázané pruhy bílé látky povlávají
v prostoru jako závoje, a na průčelí stojí „Ora et labora“
ve svahilštině. Do každé lavice se tradičně naskládá vždy
tak o jeden zadek víc, než byste si dovolili v Evropě. A já
bojuju s Aminou. Ničemu nerozumím, jen tato asociace je víc než
jasná, a já se prostě smát nesmím! To by byl pěkný začátek!
A pak dary se v Tanzánii nosí do truhliček u oltáře na očích
všem. To jsem byla odhodlána zkousnout. Ale než jsem se vybatolila
z lavice, už se zvedá sbor a z lavic tanečním krokem vhoupává
do oválu, který se nadále vlní tak, aby každý z nich prošel
kolem truhličky a měl šanci vhodit. Takže já jsem svou chvíli
propásla. Nepohupuji se. Jen pitomně koukám. A pak to přijde.
Deja vú z Mbey. Celý kostel na něco čeká. Abu do mne dloubne a
já jdu. Jdu se představit. Takže se omluvím, že tedy anglicky,
ale že děkuju za možnost tu být, a že se budu svahilštinu učit,
a že jsou moc přátelští. Abu to přeloží. Nevím, co řekl,
ale byl asi květnatější než já. Skončí to potleskem a tím,
že budu taky zpívat ve sboru, kolektivní vůle tak chtěla.
Počítám s tím, že se do toho pomaloučku polehoučku nasunu...
Ale už v týdnu
jsem na zkouškách a dítě jedné z prvního hlasu má hysterické
záchvaty, kdykoliv mě z úvazu na jejích zádech spatří. Z
písní, které se zpívají, pochytím s vypětím všech sil za
první týden jednu. Mimochodem, na slovo „mno“ se dají zazpívat
hned tři tóny. A většina se toho odbude hned na tom „m“ na
začátku! Naštěstí mě v neděli sestra Epifanie převelí s
sebou do města, abych navštívila tamní farnost. A tam vidím, že
zdaleka ještě nevím všechno... Uprostřed bohoslužby se totiž
nesou v tančícím průvodu pytle s rýží a fazolemi, tyče mýdla
a živé slepice. Chvíli trnu, zda jsem na půdě dostatečně
křesťanské na to, aby je nikdo nechtěl na místě kuchnout, ale
naštěstí opravdu mizí v zákulisí sakristie. A tančící průvod
je veden dětmi ve žlutých sukničkách, které skáčou žabáky.
Ty jinak po většinu času sedí v prvních lavicích, aby skoply
boty při prvních tónech nové písně sboru, a v propracované
choreografii bosky, nebo v ponožkách, ukazovaly na oltář a na
sebe, klaněly se, pochodovaly a točily se. To je tedy vlnící se
kolečko mahangských obětinářů ještě slabý odvar.
A v Mahangu se po
mně ptají. Hned na další zkoušce sboru. Svahilsky. Zas nemám co
říct. Krčím rameny a říkám Mbeya. Moc ráda bych před další
nedělí řekla, ať mě ještě vynechají. Jenže tuším, že tu
není nikdo, kdo by porozumněl.
Navíc často ani
nerozumím tomu, zda ten den zkouška bude, nebo ne. Učím se tedy
číst z jemných náznaků v práci matrony, zda se někdo někam
chystá jít, nebo ne. Přímé otázky moc nefungují.
Bohoslužba za úrodu v místě, kde se obvykle jí, píšou cvičení na tabuli a perou se děti. |
Jednou se třeba
takhle sirotčinec dostavil domů dříve ze školy, všude se
zametalo a všichni se myli. A ono to znamenalo, že přijede páter
z farnosti sloužit bohoslužbu za úrodu přímo do jídelny. Na
stoly se navlékla bílá sukna, přinesla se aloe v květináči na
výzdobu, přestavěl nábytek. A pak se zjistil nějaký uzel na
domluvě, a že páter přijede až další den. Tak se zase vše
odzdobilo. Taková generálka. Druhý den nanovo. A páter je prý
Nigerijec. Má pod sebou asi šestnáct kostelů.
Tomu říkám mise!
Příští neděli
se tedy snažím propasírovat do lavic mimo sbor. Jenže když tam
přijdete brzo, přestože podle hodinek vlak už dávno vyjel,
chytne vás za ruku Suzanna, jedna z vůdčích duší prvního
hlasu, a začne vás testovat z druhého, kam patříte, protože
jste na první zkoušku přišli s Mariethou a Faustou, které v něm
jsou. Nejsem tak úplně držák na více melodických linek. Ale
tady už Suzanna zpívá a vy si řeknete, že děj se, co děj,
hlavně být níž než ona a hlavně nezastavovat. Nakonec jsem
nejspíš porodila novou linii, ona ale kývla hlavou ve smyslu „no
vidíš, že to jde“ a donutila mne nacpat se na jedno takové
podměrečné místo na kraji lavice v části pro sbor. Fausta ani
Marietha zatím v nedohlednu, chybí tedy někdo, kdo by mě vedl za
ručičku, a už se jede. Cca ve třičtvrtě na deset. Když netuším
slova, aspoň se komíhám. Amina, amina. Vyčíhnu okamžik u darů,
kdy se ještě normálně chodí, abych se přidala, a pak se, v
okamžiku, kdy se sbor začne zvedat a pohupovat, s hereckou
inteligencí založím do neškodné lavice. Oni se ale nedají. V
oválku v uličce vzniká trhlina, drží mi místo, během zpěvu na
mne mávají a vyčkávají. Nezbývá, než chytit krok a zapomenout
na pocit, že jsem nevědomá bílá hrouda. Hrouda se propohupuje a
ví, že teď už se to vždycky nějak...
Takhle se v neděli čeká před kostelem v Mahangu. |
Od té doby už
jsem zažila výměnu chlapíka, co učil sbor, teď není
kupříkladný žádný takový, spoustu nedefinovaného čekání,
jednu více než dvouhodinovou poradu nad mně neznámým tématem,
spojenou s obědem přímo v kostele. Zjistila jsem, že v Rujewě,
městě tak dvě hodinky odsud, slouží na faře už desítky let
páter Chorvat. Ale hlavně jsem si působením tanzanijských
křesťanských kruhů dost zásadně rozšířila slovní zásobu.
Jen mi výrazy jako „Duch Svatý“, „Bůh žehnej“ nebo
„hřbitov“ nepřijdou tak úplně praktické, když si potřebuju
zamluvit pokoj ve městě.
Komentáře
Okomentovat