No tak jsem holka z města, no!
Všichni ostřílení kulakové mezi
čtenáři, klidně se teď smějte naivitě kavárenské povalečky.
Protože já objevuju Ameriku. Ehm, Afriku. Vlastně úplně přesně
slepice a kachny. Králíky trochu, ti totiž nepobíhají volně po
kuchyni a jídelně. Existují i chvíle, kdy jen spí pod oknem
kočka až tři, ale jinak... Hlavně k večeru, kdy je potřeba
drůbež pozavírat do kurníků, se to rugbyovými rybičkami lovců
i smělými úniky drůbeže jen hemží! Abych byla přesná, kachny
se toho moc neúčastní, dostaly před čtrnácti dny do výběhu
jámu plněnou vodou z přepadu tanku, a svého rybníčku se drží.
A pak vám Musa přinese do ruky tohle!
Klidně se vám přiznám, že slepici
jsem chytila zatím jednu, to ještě skoro omylem a malou. To, jak
se zahrabávají, mne baví, a tady to má ještě větší smysl.
Snaží se chladit. Netušila jsem, že se kuřata budou rvát o tělo
jednoho ze svých zesnulých, inu, proteiny jsou proteiny. Ale to, že
půjdu do svého pokoje, potmě, protože vítr shodil elektřinu, a
u dveří na mne něco začne vrčet, to mne tedy dost zaskočilo.
Ještěže to zároveň vícehlasem pípalo. Ona se zkrátka s kuřaty
uložila na noc stranou od frekventovanějších dveří a svou
přítomnost před zaháněči dokonale utajila. Skutečně jsem se
slepici omluvila pokaždé, když jsem procházela. Kur si zaslouží
i můj obdiv. Do kurníku totiž vedou kovové dveře, které se ve
větru zabuchují. A ti ptáci už přišli na to, že se musí v
pravý okamžik pořádně rozeběhnout, aby nedopadli jako loď
mýtického hrdiny při průplavu Skyllou. Když jsem takhle viděla
svého prvního drůbežího Odyssea, jak mistrně zabrzdil svůj
sprint těsně před tím, než by ho dveře byly bývaly připravily
o ocásek či hlavu, svou představu o nich jsem rozhodně musela
přehodnotit. A přijde mi, že mají smysl pro humor. Jednou jsem se
vracela domů v čase zahánění a Ebeneza mi přiběhl v ústrety s
očima navrch hlavy. Prý „mama Maria“, a taky, že je něco s
mojí chumbou (pokojem). Vzhledem k tomu, že jazýček u kliky ne
vždycky dobře zapadne a na dvoře probíhaly řecko-římské
zápasy, jsem tedy v chumbě slepici nyní čekala. Bylo to hodně
slepic. Kuřata hodně malá i puberťačky těsně před hřebínky.
Vyháněla jsem je a šlo to nějak rychle, místnost byla brzy zase
volná. Pak jsem ale zjistila, že asi pětice těch slepic začala
hrát takovou tu hru na sardinky, kdy se jeden schová a ostatní ho
hledají. Kdo najde, schová se k němu a snaží se nesmát. Tyhle
hrály za mojí postelí, narovnané do řady, potichoučku jako
pěny. Jsem zrádce, práskla jsem je. Ale smát jsem se tomu musela.
A teď ke kachněti. Je to nějak
roztomilejší než kuřata. Ty legrační malé blány na nohou a
placatý zobák. A protože kachny se zde chovají nově, toto je
první. Dostává pěkně zabrat. Pořád ho někdo někam nosí,
muchlá v ruce, vyndává a zase vrací do krabice uvnitř domu, kde
zatím spí, aby ho v noci něco nesluplo. Po nocích kolem totiž
brousí psi, kteří sice připomínají spíš paběrkáře a
utíkají, když pískneš, ale takové sousto by nejspíš uvítali.
Takže si představte, že stojím u tabule, snažím se navést ty
nejmenší na „napiš 1, řekni A, udělej kolečko“ a do toho mi
to pískle, které chvíli před tím Musa vozil na svém břiše po
zemi po místnosti, boří ten svůj malý placáček do trika a
neprodleně usíná, protože musí využít chvilku klidu.
Ale pořád žije. I slepice. A
králíci. Kachny až na jednu, kterou jsme před čtyřmi dny
snědli. Měli byste totiž vědět, že mají opatrovníky v dětech,
obstarávají je hlavně prostředně velcí kluci. Dokud nebyly
postaveny kurníky, chránili je před nebezpečím třeba i ve svých
pokojích, což jim nebylo tak úplně snadné rozmluvit, já už ale
zažívám uvědomnělé chovatele, kteří nezapomínají na vodu a
šrot, oddělují pečlivě větší hřadující od malých,
králíkům vždycky seženou něco zeleného, což v prachu a vedru
nemají vůbec snadné.
A já mám předsevzetí. Při zahánění
si zkusím troufnout i na větší kusy... A nebudu tolik jihnout,
když se objeví další kachně. Já totiž věřím, že se jim
dařit bude!
Abych nezapomněla! Těšte se, za
týden vám ukážu holky!
Marie díky za pěkný příspěvek. Četl jsem si ho v pondělí ráno a u toho čtení jsem se pěkně nasmál, tudíž i dobře naladil na pracovní týden. Děkuji a držím palce.
OdpovědětVymazatTrochu mi to připomnělo babiččino vyprávění, jak jí, co malou, napadla husa :-) Každopádně jako městský (i když ne moc kavárenský) povaleč oceňuji tvoje odhodlání vniknout do tajů venkovského života. Ať se kachňatům daří a hlavně ať dávají pozor na strašlivého Marabu.
OdpovědětVymazat