No tak jsem holka z města, no!

Všichni ostřílení kulakové mezi čtenáři, klidně se teď smějte naivitě kavárenské povalečky. Protože já objevuju Ameriku. Ehm, Afriku. Vlastně úplně přesně slepice a kachny. Králíky trochu, ti totiž nepobíhají volně po kuchyni a jídelně. Existují i chvíle, kdy jen spí pod oknem kočka až tři, ale jinak... Hlavně k večeru, kdy je potřeba drůbež pozavírat do kurníků, se to rugbyovými rybičkami lovců i smělými úniky drůbeže jen hemží! Abych byla přesná, kachny se toho moc neúčastní, dostaly před čtrnácti dny do výběhu jámu plněnou vodou z přepadu tanku, a svého rybníčku se drží.

A pak vám Musa přinese do ruky tohle!

Klidně se vám přiznám, že slepici jsem chytila zatím jednu, to ještě skoro omylem a malou. To, jak se zahrabávají, mne baví, a tady to má ještě větší smysl. Snaží se chladit. Netušila jsem, že se kuřata budou rvát o tělo jednoho ze svých zesnulých, inu, proteiny jsou proteiny. Ale to, že půjdu do svého pokoje, potmě, protože vítr shodil elektřinu, a u dveří na mne něco začne vrčet, to mne tedy dost zaskočilo. Ještěže to zároveň vícehlasem pípalo. Ona se zkrátka s kuřaty uložila na noc stranou od frekventovanějších dveří a svou přítomnost před zaháněči dokonale utajila. Skutečně jsem se slepici omluvila pokaždé, když jsem procházela. Kur si zaslouží i můj obdiv. Do kurníku totiž vedou kovové dveře, které se ve větru zabuchují. A ti ptáci už přišli na to, že se musí v pravý okamžik pořádně rozeběhnout, aby nedopadli jako loď mýtického hrdiny při průplavu Skyllou. Když jsem takhle viděla svého prvního drůbežího Odyssea, jak mistrně zabrzdil svůj sprint těsně před tím, než by ho dveře byly bývaly připravily o ocásek či hlavu, svou představu o nich jsem rozhodně musela přehodnotit. A přijde mi, že mají smysl pro humor. Jednou jsem se vracela domů v čase zahánění a Ebeneza mi přiběhl v ústrety s očima navrch hlavy. Prý „mama Maria“, a taky, že je něco s mojí chumbou (pokojem). Vzhledem k tomu, že jazýček u kliky ne vždycky dobře zapadne a na dvoře probíhaly řecko-římské zápasy, jsem tedy v chumbě slepici nyní čekala. Bylo to hodně slepic. Kuřata hodně malá i puberťačky těsně před hřebínky. Vyháněla jsem je a šlo to nějak rychle, místnost byla brzy zase volná. Pak jsem ale zjistila, že asi pětice těch slepic začala hrát takovou tu hru na sardinky, kdy se jeden schová a ostatní ho hledají. Kdo najde, schová se k němu a snaží se nesmát. Tyhle hrály za mojí postelí, narovnané do řady, potichoučku jako pěny. Jsem zrádce, práskla jsem je. Ale smát jsem se tomu musela.

A teď ke kachněti. Je to nějak roztomilejší než kuřata. Ty legrační malé blány na nohou a placatý zobák. A protože kachny se zde chovají nově, toto je první. Dostává pěkně zabrat. Pořád ho někdo někam nosí, muchlá v ruce, vyndává a zase vrací do krabice uvnitř domu, kde zatím spí, aby ho v noci něco nesluplo. Po nocích kolem totiž brousí psi, kteří sice připomínají spíš paběrkáře a utíkají, když pískneš, ale takové sousto by nejspíš uvítali. Takže si představte, že stojím u tabule, snažím se navést ty nejmenší na „napiš 1, řekni A, udělej kolečko“ a do toho mi to pískle, které chvíli před tím Musa vozil na svém břiše po zemi po místnosti, boří ten svůj malý placáček do trika a neprodleně usíná, protože musí využít chvilku klidu.

Ale pořád žije. I slepice. A králíci. Kachny až na jednu, kterou jsme před čtyřmi dny snědli. Měli byste totiž vědět, že mají opatrovníky v dětech, obstarávají je hlavně prostředně velcí kluci. Dokud nebyly postaveny kurníky, chránili je před nebezpečím třeba i ve svých pokojích, což jim nebylo tak úplně snadné rozmluvit, já už ale zažívám uvědomnělé chovatele, kteří nezapomínají na vodu a šrot, oddělují pečlivě větší hřadující od malých, králíkům vždycky seženou něco zeleného, což v prachu a vedru nemají vůbec snadné.

A já mám předsevzetí. Při zahánění si zkusím troufnout i na větší kusy... A nebudu tolik jihnout, když se objeví další kachně. Já totiž věřím, že se jim dařit bude!

Abych nezapomněla! Těšte se, za týden vám ukážu holky!