A takhle nějak se hází hrách na stěnu

Když se tu objeví někdo bílý, může si být dost jistý, že ho pár dětí na prašných cestách mezi vesnicemi vždycky pozdraví: „Good morning, teacher!“ Bez ohledu na to, jestli je zrovna opravdu ráno, bez ohledu na to, jak moc je učitel. A pokud ten někdo, já, bydlí v sirotčinci, učitel se z něj nakonec vylíhne, ať chce, nebo ne.

Co se týče malých dětí, ocitám se na pomezí mámy, která se je snaží odnaučit cucat si prst a dráždit kočku, ekologa, který před nimi ostentativně sbírá odpadky, a učitele, který má, z jejich pohledu, vždycky v kapse křídu, která se dá vyloudit. A s tou křídou pak Francis píše Anně na hlavu, kde je to krásně vidět, a ona neví, jestli je to ještě hra, nebo už se má rozbrečet. Mimochodem, Anna už přijala hlásku „i“, aby mezitím Ebeneza začal ignorovat „e“. Francis si zamiloval psaní čísla dvě. Simon píše jedničku, která je jenom čára, ale samozřejmě ji má horizontálně. Pokud teda už něco píše. Většinou má spíš v ruce nějaký klacek, kterým šťouchá do ostatních.

Takhle učí patron Joseph

Malý Joseph i Musa to zkoušejí už se slabikami, obzvláště Musovi se „b“, „d“ i číslo devět točí jako korouhvička, ale o to neúnavněji to zkouší třeba i prstem do písku. Navíc moc dobře ovládá umění urvat si mě pro sebe. Někdy se za mými dveřmi ozve ťukání a jemňoulinký hlásek: „Mama Maria, hodi!“ Dožaduje se vstupu, ale přesně tak nahlas, abych to slyšela já a ne někdo, kdo by ho třeba odehnal, nebo se k němu naopak přidal. Takže jsme spolu vybarvili už dva obrázky krtečka. V tak psychedelických barvách, že by Woodstock zaplesal! Nedávno si mě odtáhl na lavičku před sirotčincem. Namalovala jsem mu křídou do dlaně srdíčko, to svahilsky říct umím. Zapíchl prst do lavičky, ať ho udělám tam. Dobře. A pak požadoval něco, co neznám. Na vysvětlenou zapíchl prst do břicha. Aha! Chce nakreslit žaludek. Kreslím teda oválek a z něj trubičku na jednu i druhou stranu. „Tady rýže, ugali, fazole, ryba,“ ukazuju na první trubičku. „A tady...,“ s prstem na druhé trubičce zaprdím na pusu, protože to teda vážně říct nedokážu. Tomu se české děti obvykle smějí. Musa vážně pokývá hlavou, zapíchne prst do oválku a řekne: „Rybu!“ Pak můj obrázek celkem slušně okopíruje vedle. Neplánovaný přírodopis máme za sebou.

Takhle já, i když nevím moc přesně, co vlastně - Krteček v Africe

Zatím stále plánovaným úkolem mé učitelské kariéry zde zůstávají pravidelné hodiny angličtiny. Nejdřív mě představa, že někoho učím anglicky, dost děsila, ale teď vidím, že je před námi spousta drobných kroků. Nastavený systém v Tanzánii na toto skutečně není moc šikovný. Na základní škole angličtina je, ale asi dost vágní na to, aby v ní středoškoláci měli už všechnu látku. Ne, že by si ji do hlavy nenasoukali. Učí se tak o historii, fyzikálních jevech, i o koloběhu vody nebo částech mikroskopu. Zpaměti. Ze zápisků v sešitech, kde lítá spousta chyb. Nedělám si iluze o tom, že by všechny chyby vznikly jejich nepozorností při opisování. V minulém příspěvku zmiňované tanzánské „r“ a „l“ v tom dělá dost nepořádek. (Už mě vůbec neděsí, když se mě někdo kolem poledne zeptá, jestli už jsem měla „ranč“.) Takže se vzorně namemorují třeba chrolofyl. Jenže neodpovědí na otázku, kolik jim je let nebo kde je kýbl. A mezi vyslovenými čísly osm, osmnáct a osmdesát jen ztěží zaslechnete rozdíl.

Domácí procvičování většinou spočívá v tom, že doplňují do profabrikovaných anglických vět na tabuli možnosti a, b, c, d, což ve šťastný okamžik třeba i trefí, nebo si odpověď také nějak namemorují. Proto se pokouším tento zajetý systém trochu pobořit a soustředit vždy na jeden konkrétní jev. Svou sérii vět pečlivě vykmitnu na tabuli a přichází ten nejtěžší úkol pro mne. Rozšířit fakt, že je na tabuli zadání, mezi děcka rozlezlá všude možně. Dřív, než mi ho někdo smaže a začne si tam malovat třeba krevní oběh. Rádi si tak totiž opakují látku a v tu chvíli je vůbec nenapadne číst, co to tam bylo předtím... Případně si malé děti nutně potřebují zrovna v tu chvíli udělat několik koleček a čárek kouskem křídy, kterou našly třeba u slepic.

A to vůbec nemluvím o tom, že úroveň znalostí je neuvěřitelně rozdílná. Takže se nedá dělat nic jiného, než vytáhnout kartičky s obrázky a nechat je vykřikovat, co na nich je. To pro základku. Nedávno mě velká Anna dost uzemnila, když jako protiklad ke slovu „černý“ vymyslela „osel“. Pokud škrtnu výklad, že kdo není černý, je osel, moc si to vysvětlit neumím.

Se středoškoláky mi držte palce, vypadá to, že se mi pro ně podařilo urvat pravidelnou sobotu večer. Pokud fakt, že už to tak bylo dvakrát, stačí k prohlášení pravidla. Píšu na papírky slova jako koza, prach a oheň, jeden popisuje a všichni hádají, ze začátku mají z popisování hrůzou zježené chlupy, ale při druhém kole už chtějí sami. S jídlem roste chuť. Tak doufám, že udržím možnost je krmit. Někdy do toho totiž vnikne black-out, jindy jakési, pro mne nesrozumitelné, rozhodnutí o aktuálních prioritách. Ostřím lokty. A napíšu ceduli, že hodiny s Marií v sobotu prostě jsou!

Zde si můžete tipnout, kolik je žáků v první třídě základní školy. Řešení najdete v některém z dalších příspěvků :-).

PS: Včera, jak můžete vidět na fotografii výše, ke mně na Krtečka pronikl další...