Svátek vybalení

Kde se naše cesty posledně rozešly? Ano, tady. Na cestě do Mahanga.

Padá tma a David kousek od sirotčince odbočuje z cesty. „Jen počkej, jak je překvapíme!“ Překvapí spíš oni mně. Auto totiž zastaví přímo před domkem, jehož dokončení je nové, konečně tak mohou bydlet v rámci areálu i holky. V sirotčinci je ale nově také několik zhruba čtyřleťáků, kteří po probuzení uprostřed tmavé noci potřebují náruč a „mámin“ hlas, takže jsou ještě všichni spolu v holčičí části v pokoji se svou matronou Marietou. No, a ti mě zmerčí opravdu rychle! Jsem legrační, bílá, hodna důkladnějšího průzkumu. Naskákají na mne a bleskurychle testují, zda se mi dá nacpat ruka do pusy nebo prst do oka, které má mimochodem taky nějak podezřelou barvu. Jediná holčička mezi těmi šesti cvrčky trvá na tom, že můj zip musí být zapnutý až ke krku, za porušení jí nastoleného pravidla riskuju plesknutí. Tak tohle si tedy spolu co nejdřív srovnáme. Teď na startu jsem však v obležení a měla bych rozhodně počítat s tím, že nemít v patách vždy aspoň jednoho bude v nejbližších dnech nadlidský úkol. I dost legrační.

Nesmím si sama ani odnést batoh, míra služeb mně prokazovaných je neuvěřitelná. A když praskne, že mám zrovna narozeniny, oslavný zpěv je nasnadě. „Happy birthday“ svahilsky existuje. Samozřejmě!

Takové běžné narozeninové foto.

A kýžené vybalení? Je tma. Prostory pro dobrovolníky čekají na svého prvního nocležníka. V mém pokoji postel s moskytiérou a ještě žádná elektřina. Skvěle, nebudu rozsvěcet a nenatáhne to komáry! Vybaluju pár kousků z povrchové vrstvy batohu, už se s ní důvěrně znám. Tohle počká do rána.

Druhý den k večeru se objevuje sestra Epifanie. Má to tu na triku. A hned vše začne lítat. „Jaktože Maria nemá v pokoji stůl? A židli! A omlouváme se za ten záchod.“ Je to běžná kabinka afrického typu. Turecký model, zaleješ kýblem. Ale nemá dveře. Je jedna z mnoha takových v řadě. Proto jsem dostala přidělenu tu poslední, abych případně já courala kolem ostatních a ne oni kolem mne. No, ještě večer tam mám látku přes vchod a kýbl s horkou vodou, ač jsem řekla, že ta studená, ve které jsem se chvíli předtím myla, byla fajn. Dobrá, myju se znovu, do foroty. A druhý den nastoupí četa elektrikářů a mistrů tesaříků, kteří mi přidělají na toaletolázni petlici. Je neděle, ale tu bezbrannou Evropanku přece nemůžeme nechat napospas divočině!

Zatímco muži řeší dveře, žena ví, kde hledat kameru.

A pak se už učím. Hodně se učím. Kde se tady člověk myje? Jak? A čím? A čistí zuby? A komu říct o vodu na čaj? Nebo ještě líp! Nemuset si říkat a udělat si sám. Jenže to teda dost dobře nejde, když každý váš pokus o samostatnou činnost nabourá vzorná týmová obsluha. Jen tak pro rekapitulaci, podařilo se mi zatím umýt dva hrnky a tak nějak podobně talířů, utěrku jsem urvala taky zhruba dvakrát, můj pokus o zametání končí tím, že koště nenajdu dřív, než místní. (Mám podezření, že nemá stálé místo a jich je zkrátka víc.) Daří se mi nacpat k praní prádla, vyklepávání jídelního koberečku malých dětí, chlapské práci s patronem Josephem... A k louskání buráků. Mám od něj mozoly. :-) Nakonec jsem opravdu nejvíc za učitele informatiky. Josephovi se zablýská v očích, když vidí dovezený laptop, a sestra Epifanie chodí pro rady, kam sahat na jejím chytrém telefonu. Ještě bráním tři zdejší kočky před taháním za uši a ocásek. Většinou s některým z prcků zabořeným v klíně. Nepřetržitě zapomínám jména a znovu se pokouším napasovat ke tvářím. Jo, a taky si konečně doopravdy vysypu batoh.

Chci vám napsat o holkách, o klucích, o africké fyzice času, o tom, jak mi chybí kolíčky na prádlo, i o tom, že se bojím dát v kostele drobné, protože si vůbec nejsem jistá, jestli bych tam s nimi do kasičky nemusela dotančit. Dočkáte se. Zatím zkuste na následující dvojici fotek najít čtyři rozdíly. (Motiv u dveří nepla, ten tam byl od začátku.)