Nechejte maličkých přijíti

Stejně se vás nebudou ptát, budete jich mít plné oči, uši i ruce, to si pište. Teda spíš, já si to píšu. Tady jich je šest, Joseph a Musa už sice dosáhli na školu - „necessary school“, ve svých tak pěti letech, ale i když tu tedy po dopolednech zbývají jen čtyři, je to solidní gang. Zrovna teď, když startuju tento text, mi tu pořád něco mačkají, takže...

V Mahango Orphanage Centre jsou teprve dva nebo tři měsíce, kolik jim je přesně let, to vám nikdo neřekne, protože byli jednoduše odloženi. Se jmény je to taky všelijaké. Papíry nejsou. Už jsou dost velcí, aby je mohl rozšířený sirotčinec vstřebat. A jsou i první, o kterých se dozvíte víc.

Chci pomoci malé Anně.

Přednost dostane dáma. Říká se jí Anna a hrdě nosí každou botu jinou, navíc skoro vždycky opačně. Je druhá nejmladší, a kdybyste váhali, poznáte ji podle palce v puse. Nemá to mezi těmi loupežníky jednoduché, proto je trochu jako chlapanda, směje se s pokrčeným nosíkem přes zuby, spíš funí jako ježek. Pro ránu nejde daleko. Když má na sobě šatičky a z něčeho radost, točí se dokola. Když opakuje samohlásky, vytrvale vyřazuje „i“, není to žádná měkkota. A občas po ní po ránu perou postýlku.

Vůbec nejmladší je Simon, kterého to v noci taky někdy dostihne. Možná mu ještě nejsou čtyři, nejčastěji pláče a nejčastěji neposlouchá. Ale když neposlouchá, tak se u toho neodolatelně směje, takže máte co dělat, abyste na svém pokynu trvali natvrdo. Když jsem přijela, říkali mi, že nemluví. Což není pravda! Rozhodně je dost slyšet. A on a já jsme v opakování slyšeného podobně úspěšní. On to má ale daleko víc na háku!
Chci pomoci Simonovi.

Následuje Francis. Ze začátku nejméně důvěřivý, trochu jako kočka, přišel se o mne otřít, ale před aktivním dotekem utekl. Dnes si do mne suveréně chodí utírat nudli, připlíží se, pak dělá, že se tulí, sáhne po šátku zavázaném kolem pasu nebo cípu sukně... Má skoro nejchlapáčtější smích v celém sirotčinci, takový dřevorubecký. Docela solidní rytmus na víko od velké plechovky. A v puse, na rozdíl od Anny, prostředníček a prsteníček, boty obě pravé.
Chci pomoci malému Francisovi.

Ebeneza, nomen omen, tmavý chlapíček jako z tmavého dřeva, první přišel na to, že se vidí v mých očích. A občas si přijde zkontrolovat, jestli mi z nich nevypadl. Stejně tak se ale chodí dívat, jestli je na druhé straně objektivu, takže dostat ho do záběru je dost výzva. Je to chytrý kluk. Ví moc dobře, kam patří jaké nádobí, a umí napsat jedničku a dvojku. Chci pomoci Ebenezovi.

Pak je tu Musa, svahilsky Mojžíš, pořád se usmívá, ale nerad se fotí. Vždycky se schová za talíř nebo knížku. Ano, byl to on, kdo mi na uvítanou zapíchl prst do oka. Ale je to také on, kdo se se mnou chodí dělit o kasavu nebo oříšky, krmí mě jako husu. Rád na mně mluví a zkouší, kdy už se konečně chytnu. Je na svůj věk droboučký a v očích umí vykouzlit opravdu obří otazník, když po něm patron chce, aby zkusil napsat třeba „bibi“, „dada“ nebo „babu“.
Chci pomoci Musovi.

Nejuvědomněleji se tváří Joseph, jmenovec patrona v sirotčinci. Taky je z malých dětí nejstarší. Z mytí okolo mne probíhal mokrý, ruce tam, kam patří palmový list. Ostatním bylo tohle zatím jedno. Ví něco víc. Sázím na to, že bude jednou třeba právník.
Chci pomoci Josephovi.

O všechny děti se vzorně stará Marietta. Jsou vždycky ve vypraném a hlaďounce lesklé po vazelíně. Aspoň první minutu a půl od každodenního mytí. Mezitím však zvládnou spoustu věcí, na které evropské děti ani nemají šanci pomyslet. Třeba dostat hrnek fakt horké kaše a nespálit se s ní. Nebát se stáda krav, které táhne kolem. (Zato mne z toho málem kleplo, když jsem viděla, jak se němu rozbíhají.) Chodit potmě sami. Hrát si s drátky, šňůrkami a pneumatikami. Pokud se praští, a já v duchu počítám „jednadvacet, dvaadvacet“ s očekáváním pláče, na osmdesát procent se rozesmějí, jsou z nějakého odolného materiálu.

A za lingvistický pokrok vděčím i jim. První složitější věta zde, kterou jsem bez všech pochybností pochopila správně, totiž byla: „Anna to snědla tý bílý!“

Chcete pomoci těmto dětem? MŮŽETE ZDE.