Bobřík čekání
Páry velkých černých očí. Už tu
čekali na Marii. Vůbec se netají tím, že byli zvědaví, kdo jim
to sem přijede. Já byla zvědavá taky, jak jinak. Obavy z toho,
zda si první kontakt sedne. A najednou není co řešit, malé
tlapky se mi stěhují do dlaní, když procházíme sirotčincem. Ti
větší jsou možná opatrnější, zvlášť holky. Chápu je. Ale
nakonec to taky klapne. Sestra Epifanie se ptá, kdy se vrátím. Po
této ochutnávce mě totiž dostihne přítomná byrokracie. Takže
zpátky do města.
Vstupní vízum mě opravňuje k tomu,
abych tři měsíce obdivovala místní krásy a nechala se vozit na
safari. Ne k tomu, abych tu byla třikrát déle, a aby mě někdo
přistihl se smetákem v ruce. To totiž budí podezření, že
pracuju. Bez ohledu na to, zda za peníze nebo ne. Nekonání by se
prokazovalo těžko.
Už tři měsíce před mým odletem
jsme se pokoušeli natáhnout nitky komunikace tak, aby vše bylo
vyřízeno. Ambasáda však vypadala nedostupně, případně
odkazovala na info z webu, kde řešili zas jen víza turistická,
nebo naopak svrchovaně výdělečně pracovní. Výpravě do
Berlína, kde je ono zastupitelství, nikdo nedůvěřoval. Poslové,
kteří se vypravovali dobýt pevnost imigračního v Mbey s
nejrůznějšími kopiemi mých dokladů, fotografiemi focenými
narychlo v metrobudce a průvodními dopisy, se tajemství pracovního
povolení také nepřiblížili. Nezbylo, než uvést při vstupu do
země několik výletních cílů, a po přistání v Mbey se hlásit
osobně.
Na úřadě se tedy dozvídám, že je
to sice hezké, to, co tady chci dělat, ale že podléhám právu.
To chápu, ale vůbec nevím, co si z toho mám vybrat. A už vůbec
nevím, jestli jsem na otázky odpověděla správně, nebo zda byla
nějaká kolonka proškrtnuta červeně a do dalšího kola mám
mínus body. Ostatní komunikace už lítá za mými zády,
respektive nad mou hlavou. David (má spojka) a dáma z úřadu,
která je, podle všeho, vstřícná, ale jak to má člověk vědět,
si vyměňují svahilské instrukce. Do toho se na můj pas přijde
podívat snad půlka úřadu. Moc bych za to nedala, že ten poslední
měl někde kvér. Výsledek je tedy nyní, že ok, Marie může do
Mahanga, ale jen tři prstíčky tam strčit a hned zase jít. Je
potřeba doložit různé papíry, týkající se přímo organizace.
S tím já nic dělat nemůžu. Bobřík čekání, který zatím
není časově ohraničený, startuje.
Přijdete-li do cizí země jako
turista, chcete toho spoustu stihnout. I se mnou škube představa,
že nasednout do správně nakombinované šňůry dopravních
prostředků znamená slony, žirafy, jezera... Jenže šňůry ještě
kombinovat neumím, a hlavně bych se neměla dostat někam
doprostřed neznáma, když přece co chvíli mohou být hotové
papíry. Protože mohou. Za předpokladu, že nevznikne nový
požadavek na doložení čehokoli, případně do toho nevleze
nějaký svátek, při kterém práce upadne z ruky. Ano, takový
nějaký byl právě toto úterý.
Součástí čekání je i fakt, že
tak úplně nevybaluju. Můj batoh je jak kukla. Jak jednou pukne, už
obsah nazpět nedostanu. Vlastně je fajn, že jediný systém,
kterému jsem při balení své kukly podlehla, je „ať se to tam
vejde“, není teda nijak urputně roztříděný, a i v horní
vrstvě se vyskytuje k přežití přívětivá kombinace předmětů.
Neskutečně se těším, až si udělím povolení prokopat se na
dno. Je fakt těžký. Dělá to hlavně počítač, který směřuje
do sirotčince, sada různých pracovních rukavic a láhev
slivovice. Prostě mám do mobility daleko. A navíc se trochu bojím.
Je až k nevíře nový rozměr toho,
jak dlouze a pozorně je možné vychutnávat jídlo, čistit si
zuby, jen tak koukat, procházet městem. Každý den o nějakou tu
ulici dál, pak do lesa uprostřed města. Nepřetržitě koukat do
slovníčku frází a pokoušet se je lapat z ovzduší. Hrát hru na
správnou zdvořilou odpověď. Snažit se rozlišovat běžnou
konverzaci od pokusu vzít si mě za ženu. Být jako můra
přitahována ke kavárně, majáku, který slibuje wifi propojení
se světem tam doma, kdy mám, víc než jindy, nepřetržitou
potřebu hlásit, že ano, jsem přece tady. Mám celkem kliku, že
druhý dům od místa, kde bydlím, je dost vysoký a viditelný na
to, abych zatím nemusela vyzkoušet lekci „Doopravdy ztracena“.
Čekáte, že se v tomto textu konečně
něco začne dít? Tak to jsme spolu na jedné lodi.
Zde přikládám několik čekacích obrázků. Na úrovni takové té hudby v telefonu, co vás vytáčí, když vytočíte číslo nějaké té ústředny. Jen se kochejte... Zůstaňte na lince...
PS: Pátek. Dnes se, ač nevím, jak se to stalo, večer přesouvám do Mahanga! Zestárla jsem dnes o rok. Fakt! Ten přesun přijímám jako dárek k svým dnešním narozeninám. :-D
Komentáře
Okomentovat