Otázky a otázky

 

(Nebudu psát do afrického blogu v době svého mzunguživota v mzunguPraze, s vlastní kočkou na klíně a vzdálena přímému vlivu afrického slunce, vzduchu a otázek. Nebudu. Nebudu! Ups! A už je to tady. Protože ty otázky mi ťukají na dveře a říkají: „Dlužíš nás! Pořád nás dlužíš!“ Tak vítejte u jednoho osobního porušeného slibu, už píšu.)

„A jak je to teď teda v Koreji?“, ptá se mě ředitel nejbližší základky, zatímco já sedím v ředitelně a dopíjím z hrnku svařenou mouku s vodou, noblesně přezdívanou porridge. Něco se stalo v Koreji? Já sedím v ředitelně tanzanijské základky a mezitím se v Asii převrací staré (ne)pořádky? Mám něco vědět? Mám to, z nějakého důvodu, vědět zrovna já? Trochu se opotím. Teda, trochu víc, než stabilně v tomto podnebí. A v zorném úhlu zaregistruju takovou tu tovární krabičku na křídy, která se tu válí na každé pořádné školní katedře. Zdobí ji mapa světa. Vzhledem k rozměrům spíš mapulenka, z Evropy do Asie, než bys řekl švec. A tak krásně „mejdinčajna“ přibližná. Z této optiky si s Korejci prostě běžně poplácáváme po zádech a jsme takový nějak podobně vybledlí v obličeji. Vytáhnu pár obecných pindů, stydím se, jak malý přehled mám o světě, když mám přístup k daleko více zdrojům, než je ta krabička, a dávám si dost velký pozor, abych se nezamotala do toho, co je jih a co je sever. Naštěstí je tu i trochu jazykové bariéry, takže nemusím být moc obšírná. Více méně z mého sdělení vyplývá, že „prostě blbý“. Pan ředitel pokývá hlavou.

Debora vytřeští oči: „Ty jsi někdy šáhla na hada?!“ Sedí proti mně na židličce a drtí kukuřici na mouku. Jsme v dobré čtvrti města Mbeya, kde Debora bydlí u své lépe situované tety Jane, aby dostudovala, a za to jí dělá děvče pro všechno. Já jsem, jako jeden z mála bělochů, akceptována u Jane jako taková její přespolní dcera, asi jsem působila dostatečně bezradně, když jsme se potkaly poprvé, a občas k nim přijdu přespat. A k tomu hadovi. Debora vypadá na něco mezi infarktem a během pro svěcenou vodu. Na hady se přece ne-sa-há! Ani na korálovky, které nám náš biologikář na gymplu přinesl do hodiny a poslal po lavicích, když jsme byli v látce u plazů. Když se ozve „nyóka, nyóka“ u sirotčince, většinou je to fistulí některé z žen nebo holčiček, a tu se klukům zablýskne v očích, popadnou nejbližší šutr nebo klacek, a už zachraňují…

Debora mě, ve své naivitě, nutí sahat si hluboko do duše. Čeří hladinu. „Je to pravda, že u vás mrtvé spalujete?“ Ptá se, a už rovnou má v očích trochu bolesti. Tuší. Odkývu to. Ne, tomu nemůže rozumět. Jak dlouho jsem měla doma postupně na třech různých místech urny se svými blízkými? A místo následného uložení jedné z nich nakonec vzbudilo emoce v širší rodině a vlastně není vyřešené doteď? A kolik uren zůstává nevyzvednuto v pohřebních službách? Nadechuju se: „Víš, Deboro, nemáme na hřbitovech na velké hroby většinou už dost místa…“ Holka to nerozmazává. Naštěstí pro mne. Nemáme dost místa na smrt. Nemáme dost místa.

Debora sedí na posteli a přikrývá si drobné copánky síťkou, aby se jí přes noc nerozvrkočily. Já už zapadla do proleželé matrace v posteli naproti. „Maria, prý nás lidi v Evropě nemají rádi? Proč?“ Zastavuje se mi dech. Zírám na ni. Co teď? Generalizace na obou stranách. Jsem tu, protože je ráda mám. A jsem taky z Evropy. A proč, propánajána, někdo v Evropě jen tak nemá rád Deboru, která si motá síťku přes vlasy, která se tomu s třesoucím hlasem snaží přijít na kloub, protože ona přece nikomu nechce dělat nic zlého a ani ho dráždit, natož pak lidem v Evropě, proč někdo nemá rád její dvě sestřenky, které s ní ráno spí v jedné posteli, vidím hlavu – nohy – hlavu, aby milá mzunguhost měla sama nerušený spánek. Na Debořinu bolavou otázku se vzmůžu na něco jako že je to pravda, že někteří se tak chovají. Protože mají strach. Strach z neznámého. Já přece nemůžu mluvit za Evropu. Jsem Marie a Deboru vždycky ráda obejmu.

A vím, proč to sem teď píšu? A vy máte vždycky hned odpověď?