Goodbye, goodbye, but not forever

"Kolik lidí jste rozesmáli? Á-né-bó kolik dětí jste rozesmáli?" Zeptali se tři skřítkové tří veteránů, když si přišli vzít zpátky své dary. A já říkám: "Hodně! Díkybohu." Dostala jsem dar cesty, dar přijít blíž k lidem z cizí kultury, dar sdílet s nimi šňůry na prádlo, motyku na poli, hrnec s rýží a písničky. Naštěstí jsem přijížděla do Tanzanie s varováním i alibi v jednom. "Nic si z toho nedělej, když to nepůjde! Ono to totiž nepůjde." Nepůjde zas tak snadno zaevidovat rýži, naučit pravidelnosti s výukou angličtiny, představit se starostům z okolních obcí... "Blbost, to musí jít jako po másle," myslí si při odjezdu člověk -já. A pak už jen naráží na čas, který se v Africe podivně natahuje a smršťuje naráz. Na fenomén "hakuna matata", což znamená, že nic není problém, ale odpovědí na otázky se nedočkáte. Na jiné jednotkové systémy, díky čemuž vím, že pytel kukuřice je deset kýblů kukuřice, ale pořádně vrchovatých, na kila se neptejte. Na fyzické tresty, po kterých vy nesáhnete, a tak úkoly od vás nemusí mít vždy prioritu. Na zmatení jazyků.
Naštěstí je tu smích. Ten, se kterým se vesnice klátí v pase, když se potácíte jako běloch s nákladem na hlavě. Ten, kdy ochutnáváte neznámé jídlo a tak z toho uděláte trošku tyjátr, ať mají radost. Mlaskáte a koulíte očima, přičemž kuchařce smíchy tečou slzy. Ten, kdy se smějete něčemu společně. Ten, kdy na sebe s dětmi děláte celosvětově platné "opičky". Ten, který se něžně rozlije nejmenším po tváři, když vám mohou sedět na klíně při čekání na večeři. Já si odškrtávám "splněno".

Vlaštovky. Měly být doma dřív, než já, původně.

Z Afriky bolí záda a zadek - žádná opěradla, a matrace se po týdnu proleží. Vysychá pleť a praskají paty – prach a vítr. Řídnou vlasy – nevím, proč přesně. Ale taky sílí ruce a nohy, lesknou se oči, bělají zuby. A cítíte se statečně, protože postupně dokážete chodit mezi vesnicemi a povídat si s místními. Protože, na rozdíl od místních, se nebojíte koček a psů. Protože se naučíte projít stádem krav, aniž by vám přeběhl mráz po zádech. Protože stále více suverénně naskakujete do dopravních prostředků, dokážete se jimi probojovat na místo k sezení, v místě výstupu zakřičet "našuka" (vystupuju), abyste si pak zas proklestili cestu ven. Protože už dokážete do autobusu nenastoupit, i když vás tam zuby nehty cpou, a vybrat si jiný.



My jsme se v sirotčinci rozloučily (-5 holek, aby bylo gramaticky jasno), v předstihu šesti dnů před odletem, znovu jsem vyslechla rozlučkovou píseň, která mne
už jednou vyprovázela v zamotané situaci kolem víz s nejistým návratem, dostaly jsme darem pár kilo čerstvě přebrané rýže, a já osobně si myslím, že odjezd "mama Maria" mnozí rozklíčovali se zpožděním pár dnů, protože ta se zatím vždycky vracela, ať zmizela kamkoli. My se jely ještě odměnit na Zanzibar. Do bílého písku k oceánu až nevkusně modrému.

Zanzibar. Tady je HAKUNA MATATA doma.




Upřímně nevím, jak by mi bylo teď, po odjezdu české skupiny z Mahanga, kdyby se celá vízová situace vyvinula jinak a já zůstávala podle původního plánu. Samota uprostřed davu, které se na takovém místě neubráníte, je pořádná zkouška. Teď jsem v Čechách, uprostřed zimy, po šesti měsících srpna. A nejvíc postrádám právě ty malé kulihrachy. Taky cesty na taximotorkách, kdy člověk - já všem mává a zdraví. A vůni čerstvého ananasu.



Boží zahrada v Kitulo. Taková česká louka?



Nic neuzavírám. Chtěla bych vidět, jak malý Francis pokročil ve své bubenické vášni, jak se Abu stává učitelem, a jak to dopadne s Ajubuovou vysněnou kariérou vojáka. Jak Donaldia probruslí se svými zdravotními potížemi ve studiu. Jak Violet odolá všemu harašení, které s ní mlátí, a dostuduje dřív, než se stane matkou. Jak si zvyknou naši tři noví: Amos, Hadija-Maria a Elisha. Jak bude velká Anna nadále něžně hravá a bude se dělit o svou energii s nejmenšími. Jak Jacob a James zdokonalí svou angličtinu ještě více, protože mají dobře našlápnuto. Jak se bude dařit matroně Marietě. Zda jí nový správce Samson brzy vydláždí nižší korýtko na umývání dětí, protože ty zatím, při své jemné tělesné konstituci, vzpírá pořád dokola metr vysoko. A tak by se dalo pokračovat. Jen z toho mám teď možná víc já, než vy, a tak už to natahovat nebudu.

Děkuju za přízeň. A teď se, ať jste kdekoli, usmějte, prosím.

Komentáře

  1. Prý usmějte se, prosím...Já se málem rozbrečím. Doufám, že to nebyl poslední příspěvek. Jinak se nám bude opravdu moc moc stýskat!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky