Takový běžný projev turismu

Představte si, že nesete sousedům večeři a oni na vás pustí psy. Představte si, že jedete do Tanzanie s batohem a dobrovolnickým směřováním zahrnujícím objímání dětí, a nakonec obcházíte vesnice obloukem, aby to nevypadalo, že zde bydlíte. Protože jste evidentně odjinud. A kdo je odjinud, krade. Krade práci a určitě si zarobí velký balík peněz. S takovými je třeba zatočit, řekl to prezident. A hned v úvodu své vlády podnikl několik popularizačních kroků, za které jeho voliči tleskají. A vůbec jim nevadí, že kupříkladu několik středních škol už skončilo svou činnost, protože přeshraniční učitele neměl kdo nahradit. Chcete-li vykonat cokoli, co vypadá jako práce, potřebujete pracovní vízum a povolení k pobytu, které nejspíš nedostanete, protože sem určitě jedete krást výše zmíněné příležitosti místním... Pes jitrničku sežral...

Běžný projev turismu I.

Pokud chcete více informací v obecné rovině, mrkněte na blog Bez mámy, kde vám o situaci víc poví Míša. http://blogbezmamy.blogspot.com/2018/01/z-dobrovolnika-nelegalnim-imigrantem.html

Pokud chcete vědět, jak to celé vypadalo z mého pohledu, směle za mnou.

Do země jsem přiletěla s několika protichůdnými instrukcemi, z nichž nakonec počtem hlasů vyhrála varianta "napiš pár turistických cílů, nafasuj turistické vízum, na úřad půjdeme hned druhý den." Vstoupila jsem šťastně do země. O tom, že na úřadě zkoumala můj pas fronta úředníků, korunovaná jedním i se zbraní, jste si již možná jednou četli. Je až neuvěřitelné, jak dlouho se dá zírat na jedno razítko, abyste se pak dozvěděli, že jste volní, ale stále turista. A že máte čekat. Čekáte.

Čekáte měsíc. Pak dva. Vy víte, že jste v Africe a čekání je součást životního stylu. Přesto vám začínají po zádech stékat čůrky potu z představy, že sami mažete přes hranice. Zatímco všichni ostatní buď jsou, nebo se alespoň jeví, v klidu. Zato poslední měsíc ze tří, kdy jste legálně v zemi, je naplněn horečnou činností. Na úřadu. Nikdo nechce, aby mu papíry té slečny zůstaly na stole. Jede krást práci, jede si vydělat balík, a co hůř, jede ukrást děti. Nacpe si je do svého šedesátilitrového batohu. To všechno vy netušíte, vy jste stále ještě v rovině představy, že se jen tak ne-stí-háááá. Mezitím vznikly vaše nové průkazové fotografie, ty původní se ztratily, ověřuje se kopie z kopie vašeho diplomu, proběhnou kolem vícestránkové formuláře. Kaštany z ohně za vás naštěstí tahá místňák, který obíhá úřad v rytmu pohybujících se papírů o vás. On však neumí říkat špatné zprávy, takže nevíte nic a podezíráte ho, že se na všechno vykašlal. Pokud mezitím ještě navíc proběhnou volby ve vaší rodné zemi a výsledky se vám nelíbí, žijete tak trochu v zemi nikoho. A objímáte u toho malé děti, počítáte do tří, když chtějí závodit, povídáte si s většími o tom, že možná budete muset za hranice, a nějak to nikdo z nich nemůže pochopit.

Běžný projev turismu II.

Deset dní před koncem vašeho víza u sirotčince vyskáče ze dvou terénních vozů posádka, která, snad poprvé za dobu existence sirotčince, kontroluje všechny budovy, a jakoby náhodou si vás jeden mladý úředníček vezme stranou. A že prý máte problémy s imigračním. A taky ukažte světničku, kde spíte. Jde se jich dovnitř podívat všech šest. Vlastně nevíte, zda jste se vůbec měli ukazovat, ale už jste jim přišli do rány, zpátky to nenacpete.

Sedm dní do konce platnosti všechny hrdinské pozice tají. "Sbal se a jeď do Mbey. Možná jen do Mbey, možná Malawi či Zambie, možná tradááá domů." Sirotčinec má mouchy v registraci v nějakém celostátním rejstříku, vy jste navíc nepotřební, protože to, co vy, tady dokáže každý. Tolik oficiální vyjádření. Jedete na čekačku do města. Čekáte, kam pojedete. Vy. Nebo váš pas. Ale to se nahlas neříká. Nakonec jsem tedy byla deset dní na Malawi. Jen se neptejte na zážitky. Vypadalo to tam nejspíš trochu jako hostel a kavárna v Mbey, hostel a kavárna v Mbey, hostel a kavárna v Mbey... S úderem listopadu jste razítkem znovu turista. Zdá se, že se Tanzanie nějak nemůžete nabažit... A ožívá myšlenka, zda by zvací dopis nemohl napsat někdo jiný, než předtím. Nějak více srdcervoucí.

Běžný projev turismu III.

Od začátku víte, že na začátku roku někdo z vesnice Míšu udal. Děláte tedy všechno proto, aby na vás nikdo neměl pifku. Zdravíte i kozy a osly podél cesty, pokoušíte se opakovaně představit místnímu starostovi, ale ten tam pokaždé záhadně není, a to, i když pošlete děti jako zvědy napřed, aby přiběhly, že teď, teď tam fakt sedí. Vzhledem k tomu, že občas nesete po vesnici motyku nebo kýbl, váš turismus by se prokazoval velmi nesnadno.

Od ostatních dobrovolníků z jiných organizací se hromadí nové a nové zprávy o tom, kdo jak nedostal pracovní vízum, prý někoho na Malawi na hranicích zahaftli, i místní lidé, kteří zde pracují dlouhodobě, musí o nové prodloužení žádat co dva roky, a u toho jim na úřadě ztrácejí dokumenty. Prý v Arushe a Irinze kontrolují po nocích hostely, kdo tam spí, a zda dostatečně obráží pamětihodnosti a krásy přírody. V Arushe a Irinze, v Mbey ne. V půlce listopadu při jednodenním zařizování v Mbey vyzkoušíte jiný hostel než obvykle, a v devět večer, ťuk ťuk. "Co tu děláte? Kam jedete? Proč jste v Mbey tak dlouho? Ukažte pas..." Koktám, že na Malawi fajn, ale tady je to hezčí, že se chystám na výlet do Arushy, že... Že v mém pokoji leží jen malý batůžek, se kterým by nevystačil ani turista s trendem cestování do sedmi kil, si naštěstí nevšimli. Věci z něj jsem v neznámém osvícení chvíli předtím roztahala po pokoji do pořádného čurbesu... Srdce v krku, plaším po virtuálních sítích do České republiky.

V půlce prosince přijíždí čtyři staré známé tváře z Bez mámy. Míša, která má se zatýkáním na udání výše zmíněnou zkušenost z ledna, Tomáš, Michal a Gabča. Moc bílých najednou a turistický cíl v okolí vesnice stále žádný. Do kostela jdeme oklikou přes nejhorší strniště. Nepřekračujeme silnici na druhou stranu. Rozhodně nejsme v sirotčinci v kuse víc, než pět dní. Bereme si účty z hotelů, kdyby náhodou. Když přijíždí projektanti projektu vodní nádrže na pitnou vodu obhlížet terén, většinu naší výpravy najdete ve skladu, jak dělá, že tam není. A loni to prý všechno píchnul starosta. Ten, co jsem se mu snažila představit. Mezitím byl zatčen za nějaké podvody, ale starostou je dál.

Po Novém roce přibydou další tři naše holky. Mají na starost projekt Škola škole, budou se tedy naštěstí více pohybovat po okrese, tři z předchozích návštěvníků odlétají. Zkrátka se hemžíme, co nám síly stačí. Babu Simwaba nás tlačí do setkání s místními důchodci v dobré víře, že budeme-li konat očividně dobro, nikdo nás neprozradí. A Ježíš toho, kdo by si něco dovolil, zaručeně potrestá... Sestra Epifanie jde ještě dál. Při vyřizování na úřadě v Rujewě jim od plic poví, jak má sirotčinec plný dobrodinců, a co všechno pro blaho dělají. Děkujeme. Pěkně.

Prozatím se budeme hemžit ještě víc.

A teď už máte asi jasno. Mé vízum končí prvního února. Tak kdo mě přijde vítat na letiště?