Kitulololo a hroší požehnání

ledna 05, 2018

Kitulololo a hroší požehnání

Vánoční svátky za námi, plánovaný výlet před námi. Zeptejte se imigračního, jak pěkně umí zamíchat plány. Původní záměr směr Malawi se zdá být pořádnou fortunou. Minimálně mé opakované vízum může znamenat tóčo, od úplatků po zatčení. Může, nemusí... Zůstáváme v Tanzanii. Vybíráme si Kitulo, národní park, kde najdete rozlehlé louky plné květin, z nichž některé nikde jinde nerostou. A pak se uvidí. Možná Matema. Možná objevitelská mise do parku Ruaha ze směru, odkud se ještě běžně nejezdí.

Cesta do Kitula začíná mít velmi africké grády, když již zcela přeplněným autobusem z Mbey vzduchem doputuje Gabče na klín asi rok a půl stará holčička, kterou cizí bílá náruč nerozhodí a v klidu si v ní ustele. Místní autobusy jsou totiž středobody kooperace a akrobacie, dovednost stání na jedné noze je skoro povinná. A také si nevyberete, zda budete na hlavě sedět někomu vy, nebo naopak. Všechna zvířátka jsou si rovna. Africké grády pokračují, když v Chimale potřebuju ven, ale ústupová cesta neexistuje. Okénka jsou naštěstí dost velká a Michal má místo, kvůli dlouhým nohám, hned u dveří. Jdu oknem a mužská náruč to jistí. Úplně cizí paní odemyká svou soukromou toaletu, okénkem mezitím na zem přistává i Gabča. Za pět minut dvanáct. Pak už totiž autobus šplhá do hor, zadním kolem na nezpevněné hraně cesty, kde by o dvacet čísel vedle znamenalo spíš kutululu než Kitulo. Tady o ateismus přijde snad každý. Vyjma holčičky, která se na Gabčině klíně spokojeně láduje buráky.

V cíli již víme, že jsme ke stejnému průvodci dvě skupiny, autobusem jsme přijeli v nezvyklé koncentraci Evropanů. Je tu s námi německo-rumunský pár, který je v Africe poprvé. S průvodcem domlouváme motorky, na kterých druhý den pojedeme do parku, Němec Alex trochu znejistí a řeší, zda potřebuje řidičák a jak těžké to bude. Ne, každý budeme mít svého neohroženého řidiče... V Kitulu se nesmí jezdit "mishkaki", na špízu... Říká se tak masu, ale i tomu, když za řidičem sedí víc než jeden pasažér. Těšíme se na ráno. A opravdu, ráno nás vyzvedává pořádný gang. Sedm motorek míří do kopců. Máme krásně. Pod mrakem a neprší. Bude tedy i vodopád, i volná procházka po lukách, na jejímž konci nás zase vyzvedne gang. Skóre: rozmačkané banány (moje v Michalově batohu), protože dvě převrácená pikipiki (Michal a Gabča), dvoje roztrhané kalhoty ( Míšiny a moje), mnoho endemických druhů spatřených na vlastní oči, vůně, voda, vzduch. Krása.

Druhý den se od nás pár oddělí, my máme domluveno s naším průvodcem, že nás vyvede z parku pěšky, zkusíme zastihnout opice, v lese bydlí dva druhy, z nichž "kipunji" jsou absolutně plaché a svět je zná jako druh teprve dvacet let. Cesta trvá dvě hodiny. Africké dvě hodiny. My se kocháme. Vším. Výhledy, rostlinami. A taky se bojíme. Okolo nás probíhá mnoho Afričanů v žabkách, trepkách i naboso, my se snažíme nesjet to po zadku, období dešťů je období dešťů. Možná bych měla spravedlivě nahlásit fakt, že jsem si ustlala bezkonkurenčně nejvíckrát. A nám, Evropanům, to nakonec trvá hodin šest. Ale opice! Viděli jsme! Oba druhy! Blízko a dokonce tak trochu zvědavé, než odhopkaly větvemi pryč.

Na Matemu se dostáváme již za deště a přes tři spoje, z nichž dva jsou místní nájemná auta, která nakládají, dokud se vejde. Náš pokus zaplatit trochu víc a vyjet dřív dopadá tak, že čekáme stejně dlouho a o to víc se jich tísní na sedačce s řidičem...

Matema je snová. Škrtněte se roztomilé kratochvíle s místním servisem, jako je třeba tajemný kód, podle kterého se rozhoduje, co se vaří v restauraci, když jde nebo nejde proud, a máte místo, kde vypnete mozek a necháte se objímat přírodou. Vlnami na sladkém jezeře. Světly rybářských bárek na obzoru. A máte-li další dávku štěstí, za večerního čekání u přítoku řeky do jezera se v zapadajícím slunci rozbublá hladina a objeví se. Hroši. Jeden, dva, a pak i jejich děcka. A když se toto stane na Silvestra, jednoduše víte, že svět je krásně v pořádku.

Z plánovaných čtyř nocí na Matemě je jich pak šest. Mise Ruaha padá, naši vybranou přístupovou cestu ještě nikdo pořádně nezná, v sezóně dešťů možná ani neexistuje. Radost z flákání trochu kalí fakt, že k snídani jsou úplně pokaždé vajíčka. :-) Vypravíme se s místním průvodcem na jeden z místních vrcholů nad jezerem, cestou nahoru nám říká, jak je důležitá voda, (kterou si on zapomněl zdola vzít, a proto pak skoro vypije místní systém zavlažování - tlustou černou trubku v poli), cestou dolů zas vyzdvihuje nutnost kvalitní obuvi, zatímco on si hoví v plastových mokasínech starorůžové barvy.

A pak už nastává čas návratu. Budeme lovit nájemné auto. Tentokrát řidič nečeká na přeplnění, což se v místních podmínkách dá označit za zázrak. Kompenzovaný tím, že z našeho navazujícího autobusu cestou začnou padat kovové věci, o kterých netušíme, zda se jen vezou, nebo má jejich ztráta vliv na funkci stroje, povyk spustíme jenom my, konduktér se na nás tlemí a nic, řidič brzdí až po hodných stovkách metrů a pak se jde poztrácené sbírat. A těsně před Mbeyou uvízneme v koloně kvůli havarovanému kamionu. Dvě hodiny žádná míra, navíc nás při popojíždění musejí roztlačit. Ty kovové věci možná v našem autobuse nějakou funkci měly. Celý den prší opravdu krutě. Máme spoustu štěstí. Jsme nakonec v Mbey, v našem hostelu pokoje hned u sebe, zmoklí jsme jen trochu, za chvíli se přesuneme za dětmi do sirotčince. Vezeme ananasy.