Co bude dnes k snídani, k obědu i k večeři?
Kupte pytel kukuřičné mouky a
fazole, a už jste ve víru stravovacích návyků Afriky, nebo jejího
východu přinejmenším. Když totiž vezmete obří hrnec, do
vroucí vody tu mouku začnete sypat a budete míchat, dokud vám
ruce neupadnou nebo se hustotou vařečka nezastaví, dostali jste
ugali. Hmotu, která sytí davy. Pokud se nepletu, její dvojče se
na západě Afriky jmenuje fufu a má kabátek z banánového listu.
Její absence v Evropě v místních vzbuzuje skoro lítost nad námi,
nebohými bílými, kteří o hodně přicházejí. No, upřímně,
asi bych život dokázala prožít plnohodnotně i bez tohoto
zážitku. A nyní si tohoto zážitku odnáším požehnaně.
Dokonce už rozliším chuť ugali různě hustého. V sirotčinci
frčí to hodně husté. Kluci mají jinak hlad. Doplňte si k tomu
fazole, uvařené někdy i s pár rajčaty nebo mrkví dohromady, a
je to komplet. Jí se k obědu i večer. Zvlášť Marietha s
Faustou, které obývají pokoj s nejmenšími, prý mají po nocích
docela solidní žesťové koncerty. (Poznámka pro znalce dramatu:
Büchnerův Vojcek to takhle měl s hrachem, a jak to dopadlo?! :-))
Univerzální venkovské jídlo, zde v luxusní variantě s rýží |
Dva dny v týdnu, v roce lepší úrody
i tři, si dáme místo ugali rýži. A pokud náhodou zbylo od
večeře, toto posnídáme. Pokud se poblíž vyskytuje něco
zeleného, je to bez milosti prohlášeno za zeleninu a uvařeno
také. Když se řekne dýně, myslí se tím její listy. Listy z
kasavy se také dají sníst.
Dalším fenoménem místní kuchyně je
uji. Do angličtiny s velkou porcí fantazie překládáno jako
porridge. Je to totiž mouka, pro změnu bílá, uvařena s cukrem do
konzistence kaše. Toto se snídává, někdy se objevuje v čase
večeře, ale večeře to ještě není, protože ta se tady jí tak
o tři hodinky později, než by váš evropský žaludek rád. A v
letošním roce se uji zabydlelo na základní škole. Po dohodě se
vaří kolem desáté pro děti, spousta z nich zdolává cestou tam
pár kiláčků a určitě se předtím nenají. Přispívá se do
školy materiálem. Hrnek na kaši si donesete vlastní.
"Ujitime" |
Když už je fazolí opravdu moc a
naopak je čerstvě po nákupu, můžete na stole objevit vařený
hrách, zelí nebo malé rybky daga. Opravdu malé. Asi jako větší
fazole. A teď už to máte s chudší vesnickou kuchyní komplet.
Vlastně počkat! Průměr dost zásadně
zvedají kořeny kasavy, naloupené děcky v polích a opečené na ohni,
připomínají trochu kaštany na vánočním trhu. Také manga,
kterými se i venkov začne v listopadu hemžit, a díky kterým si
řeknete, že to tu Pán Bůh nenechal tak úplně bez odškodnění
za drsné podmínky k životu. Papáji, o jejichž chuti a vůni jste
si v jedné detektivce přečetli přímo tady celkem nechutné
přirovnání, které pokaždé znovu vytane na mysli, ale zas ho
radši zapomenete, protože jinak jste bez ovoce.
A čaj. Já piju neslazený. Jsem
divná. Divní jste i vy, pokud si do hrnku dáváte jednu dvě
lžičky. Tady se v něm utopí takové tři polévkové. A snídani
se vlastně říká spíš čaj. Až tak důležitým stravovacím
prvkem je.
Na nedělní snídani se v sobotu
dělají mandazi, jednoduché koblížky smažené v oleji na ohni,
placaté chapati, nebo místní chleba. Pro mne o pár kousků víc,
abych je posnídala někdy ještě pár dalších dní. V neděli je
také maso. Hovězí, protože prasata jsou v Tanzanii vzácnější,
kachna z místního zdroje a jednotné číslo používám úmyslně,
někdy králík. Každý dostane kousek, sekáno přes kosti, kůži
a šlachy, takže je to loterie. Buď hlodáte víc, nebo míň.
Na čas kteréhokoli z jídel nemá
smysl se ptát, držme se faktu, že se k nim dostaneme v příslušném
sektoru dne. Tedy ráno - dopoledne, v poledne plus mínus rozptyl
dvou hodin a večer, takže pozdě večer.
K jakým surovinám se máte šanci
dostat, o tom rozhoduje vaše geografické umístění. Krásně
zelený ráj banánů je v Tukuyu, na mapě Tanzanie nijak daleko. V
Mbey už je ale ovoce překupované a do Mswiswi se dostává přes
další ruce. Stejně tak rajčata, cibule, vše, na co si
vzpomenete. Tady rostou opravdu úspěšně snad jenom škorpioni a
hadi.
Ale teď byste si měli místní
kuchyni i trochu užít. Exkurze začíná. Ve městě si můžete
dát rybu. Krásně opečenou na plamenu a křupavou. Já ryby zrovna
nemiluju, ale tahle, tahle je! Také vás rybou někdy uhostí. Podle
místní tradice by hosta poprvé měli poctít prý kuřetem, ale
nikdy se mi to nestalo, tak nevím, zda to není jenom nějaká
domněnka. Kuře si dáte po sedmé večer v Mbey na ulici jako
tandoori a budete se olizovat, za to vám ručím. A nejspíš tam
najdete i další dobrovolníky z oblasti, co si přijeli užít
žvanec. A co se týče hovězího? Ach, nyama choma! Kořeněné
kousky na špejli, pěkně opečené, k tomu opečené banány
planteiny, které jsou určené k tepelné úpravě, a ještě ždibec
chilli navrch. Ach, supu! Tak tahle polívčička s pořádných
kusem masa si mě získala už na Matemě. A teď už vím, že v
Mswiswi to také není marná investice. Servírovaná s kousky
limetky a chilli papričkami, kterými si ji dochutíte po libosti.
Jen v Mswiswi nejsou po ruce ti psi, co je potěšíte kostmi, těch
vám po konzumaci zaručeně zůstane dost. Pěkně lojových.
Lahůdka číslo jedna |
Planteiny si můžete dát i vařené,
ty si mne nezískaly, stále nadržuji bramborám. A brambory loudí
přízeň i jako chipsi, pořádně tlusté hranolky. Ty vám
případně loupnou i do omelety a na ceduli na ulici tak najdete
nápis "chipsi na mayaji". Vajíčka blízká omeletě se
celkem často i servírují jako oficiální snídaně v hotelech.
Lahůdka číslo dvě |
Mou snídaňovou jistotou se, hlavně
ze začátku pobytu, kdy jsem ještě čekala ve městě, stala
sambusa. Kapsička z tenoučkého těsta, plná zeleniny nebo masa,
nepřekvapivě opět smažená.
Boj o energii a bílkoviny zde dostává
opravdu jiný rozměr. Nedivím se kachnám, že mydlí kuřata,
slepicím, že jdou po hmyzu, dětem, že hned natahují ruce. Já
mám také radost, když odklopím víko kastrůlku na stole, a tam
zrovna trochu více rajčat, uvařených s luštěninami. A proč to
neříct, pro sýr bych se rozkrájela. Takže už víte, čím mě
vítat. :-)
A ugali navrch |
Komentáře
Okomentovat