Takhle se prchá?!

Ještě je toho tu opravdu hodně. Nepodívali jsme se pořádně pod pokličky, čeká nás i místní hra "Pozdravme každý tu bílou, pokud možno několikrát za sebou v různých variacích, ať si ji proklepneme", autobusem jsme spolu jeli jen jednou, a taky možná neznáte výraz "mzungu". To vše teď musí stranou. Stejně jako musím do ústraní já, protože čas pro úřady nestačil.

Pokud byste se sem chystali, rozhodně nepočítejte s tím, že si připravíte dopředu všechny formální záležitosti, že naběhnete k místnímu městskému fotografovi, který má v ateliéru kromě modrého pozadí také rozkošně kolorované scenérie přírody a koloniálního sídla, aby cvakl požadované průkazové fotky vašeho vyjukaného obličeje právě na modrém pozadí, že se párkrát podepíšete, a pak už jen počkáte na razítko do pasu. Ne a ne! Všechny požadavky místní správy se začnou kroutit jako had, pokud tedy vůbec bude přítomen někdo, kdo vás jimi zavalí. Pro mé duševní zdraví jimi naštěstí zavalovali styčného důstojníka za organizaci Davida, takže na mne zbyly ty vyčkávací nervy.

Necelý týden před vypršením mého stávajícího vstupu na území nervy houstnou. Teď už na všech frontách, i tam, kde se stále doufalo v roztažitost afrického času. Sirotčincem navíc v předchozím týdnu proběhla kontrola, která se koukla, zda mám ustláno. Nezbývá, než se vydat pod svícen. Do města. Sbalena. Odtud bude domluva víc flexi, případné přesuny také. Buráky, které jsem odpoledne jen tak loupala, teď dostávám narychlo opražené jako výslužku, a protože nikdo neví, zda se vlastně loučím, nebo ne, obyvatelé domova se staví do řad a zpívají mi píseň s "goodbye", kdyby náhodou. Stejně tak je v té písni "but not forever". Kdyby náhodou. Druhý den odjíždím, když se předtím ještě podaří usvědčit kachnu z toho, že jde po králičích mláďatech. A taky se mi narychlo šijí v Mswiswi šaty z látky, co jsem si ještě v klidu koupila, aby mne kdyžtak hotové doháněly na letišti.

Patřičně vyděšena beru pokoj v hostelu, i když vůbec nevím, na jak dlouho, zkoušíme se s Davidem spojit s matkou představenou, protože doufáme v existenci jednoho konkrétního papíru u ní, ta však zrovna není k návštěvě, takže já se jdu změkčile nacpat anglo-americkou stravou do svého kavárenského útočiště tady, repete vizitace v "sister´s house" je nasnadě až večer. Víc než dobrý nápad. Dvě švýcarské holky se tam druhý den chystají na kráter Ngozi a Amelie, majitelka kavárny, ví, že jsem sólo a někam bych ráda. Takže doufám v to, že neděle bude opravdu vyhodnocena v mém problému jako neděle a budu se k nim moct přidat. Chvíli to tak nevypadá. Na sestru večer čekáme hodinu, do toho začne vypadávat proud, David se už už chystá domlouvat náhradní termín na neděli, já si stavím hlavu, že klidně, ale až večer, protože teda nechci odjet, aniž bych tu, doprčič, něco viděla. Dočkáme se, ač setkání nakonec proběhne za světla aplikace "Baterka" v Davidově mobilu. Papír, tak nějak samozřejmě, není. Jdu si číst celkem strašidelnou knížku do hostelu, což mi elektřina zase umožní, aby se posléze dnes již úplně přerušila v okamžiku, kdy stojím ve koupelně bez oken s namydlenou hlavou. Tohle prostě nevymyslíte.

Ale druhý den jsem nastoupena s batůžkem před Mbeya hotelem, kde holky bydlí. Jsem tam dlouho jen já, čtvrt hodiny po srazu pak i řidič s autem, nakonec se vyloupnou holky. Byly včera večer na nějaké svatbě, berou s sebou dort. Čím jiným korunovat výstup na zatopený vulkán, že? Před závorou na cestě do kráteru, kde je potřeba uhádat poplatky, se kupí hrozen mladíků, kteří k tomu očividně všichni mají co říct, jeden z nich si čistí zuby a u toho nás okukuje, musíme se zapsat do návštěvní knihy, do kufru auta nám leze jeden v trepkách, který nás má dovést na vrchol. Je to tak hodinka stoupání, terén místy opravdu nic moc, on ale vypadá, jako kdyby si jen běžel k stánku pro cigarety. Místo toho se vyloupne, no, však tu máte fotografii! Ach!

Kráter Ngozi - nejlepší místo pro dort

Po cestě dolů se domluvíme ještě na tom, že se k nim moc ráda přidám i na exkurzi po kávové plantáži v Utengule. Tu si dohodly po telefonu den předtím, řidič se tam s námi za trochu peněz navíc vypraví. Dost se směje, když dostane ještě pokyn zastavit, až uvidí mrkev. Holky mají nejen švýcarské nože, ale i škrabku. Naopak z nás děcka loudí prachy nebo bonbony, dostanou pořádný kus dortu. U závory na kávovou farmu chtějí poplatek jak blázen, protože je tam i bazén a nějaké kratochvíle pro děti. My chceme exkurzi, ne bazén. Spraví to telefonát tam, co včera, aby pak odtamtud zas zpátky zavolali hlídačům. Což je dobré vědět. Budeme platit opravdu jen tu exkurzi. Farma patřila švýcarským misionářům, ale teď už dlouho ji spravuje jedna rodina. Zase ze Švýcarska. Syn nás provází. Takže holky mají radost a občas ujíždějí do rodné řeči, zvlášť, když je zajímá něco odborného, píšou totiž diplomky o chemii v pěstitelství. Řez po starém výhonku by měl směřovat směrem ke slunci, je dobré mít na kusu pozemku stromy pro ptáky, kteří pak brání úrodu proti škůdcům, vedle robusty a arabiky existuje ještě další odrůda kávy, na Zanzibaru. Nakonec dostaneme i jedno z nejlepších kafí v mém životě, ze zrna upraženého přímo před námi. A instruktáž, jak se káva odborně degustuje, k čemuž se používá něco jako "turek".

Káva ve "školce" před vysazením. Mluví se tu o ní opravdu pečovatelsky, obzvlášť jde-li o arabiku, ta je větší citlivka.

Holkám patří velký dík za mou nedělní adopci. Pak už jen čekám. Nejdřív na to, jaké možnosti se vyvrbí, poté na to, jak dopadne ta jedna zvolená. Takže natahuju o další neznámý počet nocí své bytí v hostelu, vymýšlím si zásadní úkoly, jako například koupit repelent nebo konečně využít služby pošty, pít kávu faaakt dlouho, pozdravit Rehemu, co prodává v obchodě se svatební garderóbou, nevztekat se, že musím čekat, napsat vám to sem.

Kávová plantáž v Utengule

Až budete číst další příspěvek, pravděpodobně už si do mne zase bude "gang" utírat nudle. :-) Takže prostě jen ještě chvilku držte palce, jo?