Matema beach
Prakticky každý se zasní nebo
vykřikne něco ve smyslu "jú", pokud před ním, alespoň
v této části Tanzanie, vyslovíte magické jméno Matema. To
proto, že u této vesnice se jezero nespokojilo jen s identitou
jezera. Hravě a přesvědčivě zde ve vnitrozemí vytvořilo iluzi
moře. A protože to není úplně daleko od Mbey a cesta je v
podstatě snadná, rozhodla jsem se, že se výletem právě tam
odměním a otrkám dohromady. Jen to muselo nakonec trochu počkat.
Stejně jako já jsem si počkala na výsledek tažení za mým
povolením-vízem. Nakonec jsem znovu úředně akceptovaný turista.
Zase na tři měsíce. Nuže, když turista, tak turista, balím
svých pět švestek, autobus jede prý kolem desáté z nádraží
ve městě.
Večer před odjezdem se ještě stanu
svědkem dost ostrého sporu mezi většími dětmi v sirotčinci,
tematizovaného jako "Kdo ujedl tu rýži?" Končí to
monoklem. Moudrá z toho nejsem, je čas na vlny!
Nasedám do správného autobusu. Hodně
velkého. A podle tanzanijského hromadně-dopravního zvyku se
nevyjíždí, dokud není plno. V tomto případě to naštěstí
znamenalo, že co člověk, to sedačka, takže je nás na místní
poměry uvnitř vlastně pár. A vyjíždí se v jedenáct. Vedle mne
sedí mladík, co se mi rozhodl celou cestu pokrýt refrénem "Miluju
Evropu, dej mi svoje číslo", neštve mě jen chvilku. To když
za mně konduktér posadí opilého pána, co na mě hází slupky z
buráků a pak vysadí okno. To jsem ráda, že mě od uličky dělí
jedno tělo, zvlášť, když konečně dojde k tomu, že se ho
rozhodnou vysadit a on se začne svlékat na bitku. A konduktér je
taky pěkný ptáček, hned jak zjistí, že Matemu neznám, žhaví
drát. Cestou začne děsně pršet, což je přesně to, co si při
cestě za vysněným oddechem u vody nepřejete. A v cíli mě přímo
z autobusu vyzvedne konduktérův kamarádíček Mack, co je místním
průvodcem. Pěkně si mě předali, jen co je pravda!
Vystupuju ven a v hlavě mi běží, že
musím zahrát, že mám plán. Tak si trvám na tom, že jdu spát
do resortu k luteránům. Vydupu si nevědomky jedno z dražších
řešení, no. Ale hezké to tam je, blíž k jezeru už to snad ani
nejde a mám svůj záchod! Ten můj průvodce je asi opravdu
průvodce, v resortu to potvrdili. Smlouvat moc neumím, kupuju si ho
na dva dny. Vezme mě jeden den vzhůru nad vesnici k vodopádu,
druhý do vesnice Ikombe, kam se dá jet na rybářské lodi a dělají
tam dokonale kulaté nádobí bez hrnčířského kruhu. A taky mi
ukáže, kde a co jíst ve vesnici, ale pst, nemám ho v resortu
prozradit, že mě k tomu navádí. Na stvrzení obchodu si večer
ťukneme Kilimanjarem. Když se přes recepci vracím, na večeři
tam sedí bavorák Alex, co s batohem projíždí kde co. Působí
trochu arogantně, ale večeře je velká, tak se se mnou, v rámci
cestovatelské solidarity, dělí. A začínám si plnit jeden z
plánů výletu. Chci se naučit místní společenskou hru "bao".
Už tak měsíc. Ale v sirotčinci je zatržená. Asi žrala čas k
učení, či co. Jde o to, abyste přehazovali hrací kameny v
přihrádkách na vaší polovině hrací desky tak, že vám
pravidla umožní požírat kameny na protistraně. Skvělé na
logiku a kupecké počty. Hned večer se dostanu k první lekci.
Ráno vstávám zmrzlá a naštvaná,
do mého přístřešku na pobřeží někdo zapomněl dát deku, a
po propršeném dni se noc moc nevyhřála. Deku dostanu. Od té
chvíle už jsou všechny noci, samozřejmě, teplé. Déšť si to
pro tento týden už vybral. U snídaně, která je vždycky skoro
stejná, obměna záleží na tom, zda zrovna došlo máslo nebo ne,
je jedinečná šance poznat ty, kteří zde zrovna také odpočívají
nebo dobrovolničí. Aniž by k sobě zcela patřili, převažují
Švédi. Pak je tu Alex. A mimo společenské místnosti také pán,
co trochu připomíná Dalajlámu.
Schramstnu snídaňová vajíčka a jde
se k vodopádu. Cestou míjíme stromky s kakaem, stromky se stádem
malých opic. Jsou plaché jako veverky. Mack má na sobě ještě
víc trepky, než ten průvodce od kráteru. Nechám se zmást, extra
terén nečekám. A je tam. Přes řeku se skáče po kamenech tam a
zpátky, přechází se kláda jak z "hříšného tance",
na poslední úsek Mack své trepky odstavuje a chytá se lana s
uzly, jedině díky tomu lze zdolat poslední úsek cesty vzhůru. A
hned se vrhá do jezírka pod vodopádem. Já to tušila! Má
kocovinu. Ale nahoru mě dovedl bezchybně a stejně tak mě i vrátí
zas dolů. Ještě spolu spaseme porci masa s pečenými banány,
avokádo, pro mne bonusové mango, a pak už ho propustím. Jdu do
jezera. Večer mi pak ukáže polívku. Supu. Tak se jmenuje. Je to
super vývar se slušným kusem masa a čapátí k tomu. Už je tma,
polívku si fakt užívám, kolem leží ušaté záhonky psů
stočených do klubíčka. Kosti z mého masa se tam uklízejí
hezky. Ještě jedno Kilimanjaro. Partička bao, dnes už se
složitějšími pravidly. A spát.
Po vajíčkách ráno nabírám svého
průvodce, ten zase ze svého domu pádlo, na břehu je odstavená
loď z rybářské směny. Taková loď je vytesaná z jednoho kusu
mangového kmene a vydrží dva roky. Mezitím místa hrozící
kolapsem opakovaně zaplácnou plechovou záplatou. Vyplouváme na
obhlídku hrnců. Jsou to opravdu mistři. Vlastně mistryně, prý
je to zapřisáhle ženská práce. Hodí si kulatý talířek s
hlínou na prkno, jednou rukou s ním otáčejí, druhou tvarují. Ta
moje dáma má navíc smysl pro humor. Projdeme se po vesnici, ale ne
zas tak dlouho, musíme se dostat zpět dřív, než nás to na vodě
usmaží. Pak posloužím jako závaží pro manipulaci na břehu,
přebíháme z jedné stany lodi na druhou, já, abych seděla na
konci, který je výš, on protáčí ten druhý, odlehčený. Stejně
si nakonec kus loď poponesu taky. Je to neskutečně těžké dřevo,
vůbec to rybářům po směně nezávidím. Ještě, než zaplatím
za služby, najednou držím v ruce provaz, na druhém konci je koza,
a jdu s ní na pastvu. V praxi to znamená jen pár metrů, ale v
duchu se sama sobě směju. Asi jsem zas vypadala, jako že klidně
pomůžu... (Zaplatit jdu k jeho domu, dokonalý bezpečnostní
systém znamená klíč "pod rohožku".) Tím vše považuji
za uzavřené.
Večer zase nejde proud, to není nic
až tak zvláštního. Tady nesmíte počítat s tím, že by
najednou i tekla voda, i šla elektřina. Ani v placeném resortu,
jasná věc. A přestanu mít i signál, zrovna, když mě Mack zase
shání na pivo. Ven umím jít i sama, i když je tma, chystám se
zas na polívku. Na zápraží protějšího domku sedí pan jogín a
je to přesně večer, kdo potkáte někoho inspirativního, kdo ve
vyšším věku nevidí důvod pro neplnění si snů. Táhne mu na
sedmdesát a právě brázdí Afriku od severu k jihu. Jen tak.
Nechce turistická místa, vymetá kostely a knihovny. Už roky žije
v Asii. A domů za svými si občas odskočí do Jelenie Gory. Do
zenového večera se přimíchá africký pes, který přichází
odnikud, nejdřív do mě žďuchne a pak si rovnou ustele na mých
nohách. Je mi líto, že mu nerozumím. Se zenovým Zbyškem
proplujeme kusem večera bez elektřiny, pak se hovor nachýlí, a
mně naskočí signál. Mám kapsu plnou "pojď na pivo, pojď
na pivo." Jdu, stejně chci tu polívku! Pivo se jmenuje
Pilsner, je děsně levné, a je na něm červený lev. Musím se
tomu smát. Moje platba navíc tak úplně vyřešená není, kvůli
roku vydání, ač je v normě, nechtějí Mackovi akceptovat výměnu
některých mých dolarů, nakonec to tedy dohandlujeme spolu. Tolik
k obchodu. A v tu chvíli mi on řekne, že jsem přece chtěla vidět
ty hrochy a zítra v pět večer jdeme. Říkám, že už víc platit
nebudu. "To je v pohodě, chci ti ukázat hrochy, zítra večer,
jen ty a já!" Aha! Moje "ne" bylo tak razantní, že
jsem se sama sebe lekla. Na poslední večer si objednávám večeři
v resortu.
"Hovězí nebo rybu?" - "Je
ta ryba velká?" - "Ty bys chtěla velkou rybu? Vždyť jsi
malá." - " Ne, já se ptám, jestli to nejsou ty malý
daga rybky." "Je to normální ryba." Tolik manažérka
resortu. O chvílí později se u našeho stolu ptá Alexe, zda bude
chtít zeleninu. Chci taky radši zeleninu. "Ne, ty musíš mít
rybu, abys měla silný ruce." Na dotvrzení svých slov mi
obejme zápěstí. "A je u tý ryby taky zelenina?" Prý
je. Ani ne za pět minut stojí u našeho stolu pán z kuchyně a ptá
se: "K večeři bude pizza, je to v pohodě?" Dobrý, takže
prostě věřme tomu, že bude večeře. To by pro začátek stačilo.
U snídaně posdílíme hroší
peripetie, já se přes den půjdu projít po pobřeží k místu,
kde by asi byli bývali hroši po páté večer. Večer mi Mack zcela
neplánovaně ukáže svojí krávu a bývalý dům, protože Matema
je malá a tak snadno se neschováte, naštěstí musím na tu večeři
v sedm. Takže prý mám přijet znovu, on mi zaplatí ubytování,
to je "mezi kamarády v Africe naprosto normální". Večeře
v sedm je překvapivě načas a já přicházím o deset minut pozdě,
avokádový salát je spasený a obsluha nikde, kradu si tedy v
kuchyni talíř, příbor a skleničku, dojídám, co je. Dozvídám
se, že jeden švédský pár hrochy viděl normálně odpoledne.
Aha, takže večer?! A další Švédka, starší dáma, která tady
v nemocnici dobrovolničí, vytahuje mobil a ukazuje mi malou černou
holčičku. "To je Nusi, Mackova čtyřměsíční dcera."
Tomu se fakt směju. Nejsem překvapená. Jdeme si dát pivo v
evropské trojici, elektřina není, takže při svíčkách na
pobřeží, jednu svíčku dostanu od obsluhy, protože kníknu, že
nemám baterku, zapalovač se najde taky. Před svým pokojem pak
stojí jogín Zbiszek, pozoruje hvězdy. Jedna se dost divně točí.
Co to je, nikdo neví. Ale tak nějak to přesně do této chvíle
zapadá.
Alex do mne ryje ještě druhý den,
prý kde je můj boyfriend a jestli se přijde rozloučit. Smích ho
přejde, když je nás v autě - taxíku pro šest a půl celkem
čtrnáct a dvě děti, a on má dlouhé nohy. O své dlouhé nohy
bojuje i v dalším spoji, v autobuse do Mbey. Vypadá trochu
zoufale. Najednou jsem já ta, kdo umí svahilsky. "Noha dlouze
jeho, tady málo." Asi tak nějak.
A sirotčinci se zatím začíná
stavět příbytek pro kachny. Z toho plyne poučení: "Když
jsi zvíře, a žereš cizí mláďata, dostaneš vlastní dům."
Jeden sebestředný důkaz existence |
Komentáře
Okomentovat