Matema beach

Prakticky každý se zasní nebo vykřikne něco ve smyslu "jú", pokud před ním, alespoň v této části Tanzanie, vyslovíte magické jméno Matema. To proto, že u této vesnice se jezero nespokojilo jen s identitou jezera. Hravě a přesvědčivě zde ve vnitrozemí vytvořilo iluzi moře. A protože to není úplně daleko od Mbey a cesta je v podstatě snadná, rozhodla jsem se, že se výletem právě tam odměním a otrkám dohromady. Jen to muselo nakonec trochu počkat. Stejně jako já jsem si počkala na výsledek tažení za mým povolením-vízem. Nakonec jsem znovu úředně akceptovaný turista. Zase na tři měsíce. Nuže, když turista, tak turista, balím svých pět švestek, autobus jede prý kolem desáté z nádraží ve městě.

Večer před odjezdem se ještě stanu svědkem dost ostrého sporu mezi většími dětmi v sirotčinci, tematizovaného jako "Kdo ujedl tu rýži?" Končí to monoklem. Moudrá z toho nejsem, je čas na vlny!

Nasedám do správného autobusu. Hodně velkého. A podle tanzanijského hromadně-dopravního zvyku se nevyjíždí, dokud není plno. V tomto případě to naštěstí znamenalo, že co člověk, to sedačka, takže je nás na místní poměry uvnitř vlastně pár. A vyjíždí se v jedenáct. Vedle mne sedí mladík, co se mi rozhodl celou cestu pokrýt refrénem "Miluju Evropu, dej mi svoje číslo", neštve mě jen chvilku. To když za mně konduktér posadí opilého pána, co na mě hází slupky z buráků a pak vysadí okno. To jsem ráda, že mě od uličky dělí jedno tělo, zvlášť, když konečně dojde k tomu, že se ho rozhodnou vysadit a on se začne svlékat na bitku. A konduktér je taky pěkný ptáček, hned jak zjistí, že Matemu neznám, žhaví drát. Cestou začne děsně pršet, což je přesně to, co si při cestě za vysněným oddechem u vody nepřejete. A v cíli mě přímo z autobusu vyzvedne konduktérův kamarádíček Mack, co je místním průvodcem. Pěkně si mě předali, jen co je pravda!

Vystupuju ven a v hlavě mi běží, že musím zahrát, že mám plán. Tak si trvám na tom, že jdu spát do resortu k luteránům. Vydupu si nevědomky jedno z dražších řešení, no. Ale hezké to tam je, blíž k jezeru už to snad ani nejde a mám svůj záchod! Ten můj průvodce je asi opravdu průvodce, v resortu to potvrdili. Smlouvat moc neumím, kupuju si ho na dva dny. Vezme mě jeden den vzhůru nad vesnici k vodopádu, druhý do vesnice Ikombe, kam se dá jet na rybářské lodi a dělají tam dokonale kulaté nádobí bez hrnčířského kruhu. A taky mi ukáže, kde a co jíst ve vesnici, ale pst, nemám ho v resortu prozradit, že mě k tomu navádí. Na stvrzení obchodu si večer ťukneme Kilimanjarem. Když se přes recepci vracím, na večeři tam sedí bavorák Alex, co s batohem projíždí kde co. Působí trochu arogantně, ale večeře je velká, tak se se mnou, v rámci cestovatelské solidarity, dělí. A začínám si plnit jeden z plánů výletu. Chci se naučit místní společenskou hru "bao". Už tak měsíc. Ale v sirotčinci je zatržená. Asi žrala čas k učení, či co. Jde o to, abyste přehazovali hrací kameny v přihrádkách na vaší polovině hrací desky tak, že vám pravidla umožní požírat kameny na protistraně. Skvělé na logiku a kupecké počty. Hned večer se dostanu k první lekci.

Ráno vstávám zmrzlá a naštvaná, do mého přístřešku na pobřeží někdo zapomněl dát deku, a po propršeném dni se noc moc nevyhřála. Deku dostanu. Od té chvíle už jsou všechny noci, samozřejmě, teplé. Déšť si to pro tento týden už vybral. U snídaně, která je vždycky skoro stejná, obměna záleží na tom, zda zrovna došlo máslo nebo ne, je jedinečná šance poznat ty, kteří zde zrovna také odpočívají nebo dobrovolničí. Aniž by k sobě zcela patřili, převažují Švédi. Pak je tu Alex. A mimo společenské místnosti také pán, co trochu připomíná Dalajlámu.

Schramstnu snídaňová vajíčka a jde se k vodopádu. Cestou míjíme stromky s kakaem, stromky se stádem malých opic. Jsou plaché jako veverky. Mack má na sobě ještě víc trepky, než ten průvodce od kráteru. Nechám se zmást, extra terén nečekám. A je tam. Přes řeku se skáče po kamenech tam a zpátky, přechází se kláda jak z "hříšného tance", na poslední úsek Mack své trepky odstavuje a chytá se lana s uzly, jedině díky tomu lze zdolat poslední úsek cesty vzhůru. A hned se vrhá do jezírka pod vodopádem. Já to tušila! Má kocovinu. Ale nahoru mě dovedl bezchybně a stejně tak mě i vrátí zas dolů. Ještě spolu spaseme porci masa s pečenými banány, avokádo, pro mne bonusové mango, a pak už ho propustím. Jdu do jezera. Večer mi pak ukáže polívku. Supu. Tak se jmenuje. Je to super vývar se slušným kusem masa a čapátí k tomu. Už je tma, polívku si fakt užívám, kolem leží ušaté záhonky psů stočených do klubíčka. Kosti z mého masa se tam uklízejí hezky. Ještě jedno Kilimanjaro. Partička bao, dnes už se složitějšími pravidly. A spát.

Po vajíčkách ráno nabírám svého průvodce, ten zase ze svého domu pádlo, na břehu je odstavená loď z rybářské směny. Taková loď je vytesaná z jednoho kusu mangového kmene a vydrží dva roky. Mezitím místa hrozící kolapsem opakovaně zaplácnou plechovou záplatou. Vyplouváme na obhlídku hrnců. Jsou to opravdu mistři. Vlastně mistryně, prý je to zapřisáhle ženská práce. Hodí si kulatý talířek s hlínou na prkno, jednou rukou s ním otáčejí, druhou tvarují. Ta moje dáma má navíc smysl pro humor. Projdeme se po vesnici, ale ne zas tak dlouho, musíme se dostat zpět dřív, než nás to na vodě usmaží. Pak posloužím jako závaží pro manipulaci na břehu, přebíháme z jedné stany lodi na druhou, já, abych seděla na konci, který je výš, on protáčí ten druhý, odlehčený. Stejně si nakonec kus loď poponesu taky. Je to neskutečně těžké dřevo, vůbec to rybářům po směně nezávidím. Ještě, než zaplatím za služby, najednou držím v ruce provaz, na druhém konci je koza, a jdu s ní na pastvu. V praxi to znamená jen pár metrů, ale v duchu se sama sobě směju. Asi jsem zas vypadala, jako že klidně pomůžu... (Zaplatit jdu k jeho domu, dokonalý bezpečnostní systém znamená klíč "pod rohožku".) Tím vše považuji za uzavřené.

Večer zase nejde proud, to není nic až tak zvláštního. Tady nesmíte počítat s tím, že by najednou i tekla voda, i šla elektřina. Ani v placeném resortu, jasná věc. A přestanu mít i signál, zrovna, když mě Mack zase shání na pivo. Ven umím jít i sama, i když je tma, chystám se zas na polívku. Na zápraží protějšího domku sedí pan jogín a je to přesně večer, kdo potkáte někoho inspirativního, kdo ve vyšším věku nevidí důvod pro neplnění si snů. Táhne mu na sedmdesát a právě brázdí Afriku od severu k jihu. Jen tak. Nechce turistická místa, vymetá kostely a knihovny. Už roky žije v Asii. A domů za svými si občas odskočí do Jelenie Gory. Do zenového večera se přimíchá africký pes, který přichází odnikud, nejdřív do mě žďuchne a pak si rovnou ustele na mých nohách. Je mi líto, že mu nerozumím. Se zenovým Zbyškem proplujeme kusem večera bez elektřiny, pak se hovor nachýlí, a mně naskočí signál. Mám kapsu plnou "pojď na pivo, pojď na pivo." Jdu, stejně chci tu polívku! Pivo se jmenuje Pilsner, je děsně levné, a je na něm červený lev. Musím se tomu smát. Moje platba navíc tak úplně vyřešená není, kvůli roku vydání, ač je v normě, nechtějí Mackovi akceptovat výměnu některých mých dolarů, nakonec to tedy dohandlujeme spolu. Tolik k obchodu. A v tu chvíli mi on řekne, že jsem přece chtěla vidět ty hrochy a zítra v pět večer jdeme. Říkám, že už víc platit nebudu. "To je v pohodě, chci ti ukázat hrochy, zítra večer, jen ty a já!" Aha! Moje "ne" bylo tak razantní, že jsem se sama sebe lekla. Na poslední večer si objednávám večeři v resortu.

"Hovězí nebo rybu?" - "Je ta ryba velká?" - "Ty bys chtěla velkou rybu? Vždyť jsi malá." - " Ne, já se ptám, jestli to nejsou ty malý daga rybky." "Je to normální ryba." Tolik manažérka resortu. O chvílí později se u našeho stolu ptá Alexe, zda bude chtít zeleninu. Chci taky radši zeleninu. "Ne, ty musíš mít rybu, abys měla silný ruce." Na dotvrzení svých slov mi obejme zápěstí. "A je u tý ryby taky zelenina?" Prý je. Ani ne za pět minut stojí u našeho stolu pán z kuchyně a ptá se: "K večeři bude pizza, je to v pohodě?" Dobrý, takže prostě věřme tomu, že bude večeře. To by pro začátek stačilo.

U snídaně posdílíme hroší peripetie, já se přes den půjdu projít po pobřeží k místu, kde by asi byli bývali hroši po páté večer. Večer mi Mack zcela neplánovaně ukáže svojí krávu a bývalý dům, protože Matema je malá a tak snadno se neschováte, naštěstí musím na tu večeři v sedm. Takže prý mám přijet znovu, on mi zaplatí ubytování, to je "mezi kamarády v Africe naprosto normální". Večeře v sedm je překvapivě načas a já přicházím o deset minut pozdě, avokádový salát je spasený a obsluha nikde, kradu si tedy v kuchyni talíř, příbor a skleničku, dojídám, co je. Dozvídám se, že jeden švédský pár hrochy viděl normálně odpoledne. Aha, takže večer?! A další Švédka, starší dáma, která tady v nemocnici dobrovolničí, vytahuje mobil a ukazuje mi malou černou holčičku. "To je Nusi, Mackova čtyřměsíční dcera." Tomu se fakt směju. Nejsem překvapená. Jdeme si dát pivo v evropské trojici, elektřina není, takže při svíčkách na pobřeží, jednu svíčku dostanu od obsluhy, protože kníknu, že nemám baterku, zapalovač se najde taky. Před svým pokojem pak stojí jogín Zbiszek, pozoruje hvězdy. Jedna se dost divně točí. Co to je, nikdo neví. Ale tak nějak to přesně do této chvíle zapadá.

Alex do mne ryje ještě druhý den, prý kde je můj boyfriend a jestli se přijde rozloučit. Smích ho přejde, když je nás v autě - taxíku pro šest a půl celkem čtrnáct a dvě děti, a on má dlouhé nohy. O své dlouhé nohy bojuje i v dalším spoji, v autobuse do Mbey. Vypadá trochu zoufale. Najednou jsem já ta, kdo umí svahilsky. "Noha dlouze jeho, tady málo." Asi tak nějak.

A sirotčinci se zatím začíná stavět příbytek pro kachny. Z toho plyne poučení: "Když jsi zvíře, a žereš cizí mláďata, dostaneš vlastní dům."

Jeden sebestředný důkaz existence