"Je mi líto, že pracuješ!"

Ono to v té konverzační příloze v průvodci po Tanzanii vypadá tak jednoduše. Prý na cizince uplatňují pozdrav: "Jambo", na který stejně tak i odpovíte. Houby houby! Já ho neslyšela ani jednou. Zato jsem začala podle nastaveného modelu kreativně zdravit kočky a jsem za cvoka. Tak si myslím, že malé jazykové okénko neublíží... Karibuni! Vítejte!

Jako cizinec, který se pokouší reagovat, se velmi rychle dostanete do stavu, kdy za všechno děkujete. Asante! Pak je pro vás taky všechno pořád fajn. Řekla bych, že to neplatí jen pro nováčky ve svahilštině, ale pro všechny jazykové starty. Tady jste tím však navíc obsáhli dvě nejčastější odpovědi na pozdrav, takže padesát na padesát, že to dáte. Zmatete domorodce a naběhnete si, protože si budou chtít povídat víc. A už se učíte.

"Nové! Novinky! Habari!" Snad vůbec nejčastější pozdrav, se kterým se setkáte. Tady je vaší povinností vykřiknout jednoduše: "Mzuri!" Jako že všechno dobrý. I kdyby vám vyhořel dům nebo jste se vlekli s cholerou do nemocnice. Teprve pak můžete připustit, že "mzuri", ale ne tak úplně, a vychrlit všechny ty hrůzy. A navíc málokdy je "habari" takhle osamělé. Habari za asubuhi, za leo, za kazi, za nyumbani, na wewe, za safari... Co nového ráno, dnes, v práci, doma, s tebou, na cestě... "Dobrý!" Prostě dobrý. Nebo ještě "safi". "Svěží, čerstvé." Jste jako rybka. Taky "salama". "Zdravě!" Tak trochu odkaz všech sultánů z dob nadvlády na Zanzibaru. A místním to činí zvláštní potěchu, poptat se vás postupně na všechno. Nastavte se do "mzurirežimu". A to, i když "habari" lišácky odfláknou jako "hari". Nebo ho vyhodí úplně a jako kulomet vás zasypou vším tím "za ...." Cokoli si doplňte.

S touto znalostí jste zhruba za třetinou úskalí pozdravu. Musíte bezpodmínečně zachytit začátek formulace. Ještě vás taky můžou litovat. Že pracujete, že jste odněkud přijeli nebo odjíždíte, že jste odpočívali, že vůbec jste. "Pole na kazi, na safari, na kupumzika, na wewe!" Ať se děje cokoli, poděkujte. Nic jiného se nečeká a vždycky se najde někdo, kdo to netrpělivě vyhrkne za vás jako nápovědu. A to, i když vlastně zrovna nic moc neděláte, cesta vás baví a nepřijde vám, že by vaše existence byla nějak politováníhodná. Nechte to být. "Pole" pokrývá všechno. Když jste zakopli, ztratili propisku, kousnul vás škorpion, vyhodili vás z práce, je tu "pole". A samozřejmě, pokud vám někdo zemřel. Nebo jste si sedli ke společnosti, které někdo zemřel. To takhle přijdete poslat svůj první blog po přesunu do sirotčince, nikoho neznáte a víte, že by to mělo jít z "Kigoda´s place". Mají tam pití a záchod. Nejdřív se tam ale musíte nechat odvést, protože podle žádného nápisu to nepoznáte. A on je podnik zavřený, bez rozpaků vás dovedou doprostřed dvora, kde se posedává na plastových židlích a vykuchaných gaučích. Michael, kterému to tam patří, na vás mává, vy víte, že je na bílé zvyklý, tak s úlevou přijímáte židli i pepsi. A dozvídáte se, že v uplynulém týdnu pohřbil tatínka, takže jste na jakési tryzně. Každý, kdo přijde, se vrhá před ním i dalšími z rodiny na kolena a opakuje "pole" v tempu určeném tím, jak rychle ten druhý děkuje. Občas tam jedna nebo druhá strana přihodí "sana", jakože "velmi". Ani nevím, jak se to stane, ale v nějaké fázi naopak začne děkovat příchozí. Počet obrátek není přesně znám. Já se tedy také seznamuji se všemi sestrami, bratry, maminkou a tetou, které truchlí na koberečcích uvnitř domu ve společnosti dalších žen, dostanu do ruky černé nemluvně, se kterým si mě Michael hned fotí. A protože to s vašimi daty není jen tak, a ono se vám to ne a ne odeslat, na dvoře posedíte celkem dlouho. Dost dlouho na to, abyste se z pohledu nově příchozích etablovali do rodiny, a tak každý, kdo přichází vyjádřit soustrast, zvorá pěkných pár polí i u vás. Jen si pěkně poděkujte. Znovu a znovu.

A to jsme zatím na úrovni společensky zhruba vyrovnaných partnerů. Pojďme vyjádřit úctu. Pojďme úctu přijímat. Malý Joseph a Musa přicházejí ze školy, zoufale uřícení v poledním slunci, ale natahují ruce vzhůru k vaší hlavě, necháte je dosáhnout na vaše temeno a uslyšíte témeř japonsky znějící zaklínadlo "shikamoo". Je to takové "rukulíbám" bez jazykově jasného významu. Kdo ví, kde se tu vzalo. Na vás je pohádková odpověď "marahabaa". Shikamoo využijete také. Většinou s podáním ruky a drobným přidřepnutím. Stařenky si získáte. Stařečky také. Seknete-li se a není-li mezi vámi a objektem pozdravu extra věkový rozdíl, tak možná někoho naopak zas našňupnete. V protipólu k starosvětsky půvabné zdvořilosti naleznete neformální výkřik "mambo" nebo "vipi". Vy houknete "poa". A je to odbyté. Poa se také jmenuje populární prací prášek, zatímco pod Marhaba najdete na praní mýdlo.

Také vás nemine "pochválen buď Ježíš Kristus" a "až na věky". "Tumsifu Jesu Kristu". "Milele. Amina". Snad. Napsané jsem to nikdy neviděla. Ale lapilo mne to hned druhý den po příjezdu do Mbey. Když se ubytujete u řádových sester, nemůžete čekat nic jiného.

Ono údajné na turisty cílené "jambo" najdete obalené do gramatiky jako "hujambo a sijambo, hatujambo a hamjambo". Občas s tím po vás také někdo křísne. A než se v tom zorientujete, vždycky se můžete jen tak usmívat.

Já jenom, abyste věděli, co a jak, až sem přijedete. A kočičí stařenka Tausi i oba zrzouni, co ji nepustí k misce, určitě rádi uslyší: " Habari za panya!" "Novinky s krysou!" Nic moc na to neřeknou. Ale přijdou si k vám ukrást pohlazení.