O slavnosti a hostech

Proč se v Africe hodí pod šaty legíny a proč se dostal nafukovací míč s motivy Čtyřlístku na strop? Protože je čas slavit. A vůbec se na tu slavnost dostavit. Ani to neprobíhá tak úplně běžně. Takže se pohodlně posaďte a čtěte, dnes budu více epická.

Nepochybně zde několik dětí muselo za to dobu, co zde pobývám, mít výročí narození. Už čistě statisticky. Jen si toho nikdo tak úplně nevšímá. Co se však propíralo dlouho, a tuto sobotu dospělo do cíle, to byly přípravy několika dětí ke svátostem ve farním kostele v Igurusi, autobusem tak patnáct minut od Mswiswi, obce u hlavní silnice. Aby ne! Přijede biskup!

Ráno nachystáno

Jak velká událost to bude, jsem však zjistila, až když jsem šla zveřejňovat předchozí příspěvek. Souběžně s tím jsem totiž měla koupit hrách. Lahůdku, několikrát dražší než fazole, a zde určenou k tomu, aby se slavnostně přimíchala do rýže k oslavnému obědu v sirotčinci. Tou dobou už byli Scholastika, velká Anna, Sam, Daudí, Jordan a Donaldia druhý den na přípravách a usebírání se. No, Schole, Daudímu a Jordanovi se to tak úplně nepovedlo, do sirotčince dorazila zpráva, že v čase, kdy měli dělat něco úplně jiného, tak prý tancovali? Dost možná, že si hráli, svahilština má pro tohle jedno sloveso dohromady. Hrách se ale stejně kupuje, taky čtyři kila masa, a rýže bude kořeněná. V podvečer, věrna svému odhodlání o pravidlené výuce, píšu na tabuli cvičení. A houby s octem, začíná se uklízet jako na Vánoce. Myjí se podlahy a stěny, sundávají záclony k vyprání, zadělává na smažené pečivo, kluci jdou na trávu pro králíky, protože další den už prý nebude šance. V okamžiku, kdy je už dlouho hluboká tma a Ajubu ještě leze po trámech nad společenskou místností-jídelnou, aby navěsil dekoraci z dlouhého pruhu látky, zatímco kluci přebírají rýži od kamínků, holt přispěju k výzdobě tím, že své cvičení zase smažu. Dokonale africkou výzdobu korunují nafukovací plavecké potřeby, které se zavěsí ke stropu také, spolu s nimi i věnce z poloumělohmotných mašlí. Já pomáhám věšet. Ale pak měknu a jdu si mýt hlavu, zatímco tady to vypadá na ještě pěkně dlouhé rozdílení úkolů. Do Igurusi nakonec druhý den pojede z mladších děcek kdekdo, větší budou pomáhat vařit. Já teda jedu. Prý v osm, abychom urvali dobrá místa, taky abychom se rozložili do autobusů-minibusů, od deseti to začíná.

Já jsem ráno v osm ready. A africký čas zase tiká, poskakuje, dělá si stopky, kde se mu zachce. Nakonec v půl deváté, v každé ruce jednoho pidižvíka, vyrážíme se sestrou Epifanií naproti Josephovu pikipiki. To má omezenou kapacitu a biskup se musí vítat, sestra a tři děti tedy jedou, já pokračuji po cestě s Ebenezou a Musou, v každé tlapě jednoho, čekáme na novou otočku naší kyvadlové motorky, spolu s námi ještě Peter, který cestou šutry a s celkem krvelačným výrazem zahání hada, dobíhá nás Aden. Ten pro sebe a pro Petera chytne jinou motorku a odjíždí, já se dvěma zpocenými pidichlapíčky ve slavnostních košilích jdu. Celkem daleko a půjdeme ještě i kus potom, co se Joseph objeví, Musa už už nasedá, ale pan řidič se musí jet převléct. Proč, to tak přesně nevím, ale pokouším se motivovat ty dva, abychom nezůstali schnout na cestě a šli. Musa se začíná zasekávat. Občas nás mine kolo a prohodíme pár konverzačních obratů, nakonec nás míjí malý náklaďáček a pár desítek metrů od nás staví. Řidič už má v kabině dvě matky s dětmi, je dost zvědavý, co dělá mezi poli se dvěma dětmi bílá baba. Já se pořád snažím vysvětlit, že vlastně jen čekáme na vyzvednutí, to se ale očividně neblíží, cesta je tu jen jedna, tak se stejně musíme potkat, řidič mávne na korbu. Kde jsou pytle s rýží, přihazuji dvě děti. Pak se vyškrábu taky a tady jsem za ty svoje legíny dost vděčná, štábní kultura nade vše a bez vykasané sukně to nahoru prostě nejde. Obkročmo na vyloupané rýži mám pocit jezdce rodea, hází to slušně. Jsem vděčná, že ty dva nemusím za ruku vléct dál. Joseph nás dojíždí až po vylodění v Mswiswi. Tady se zjistí, že pokus odeslat děcka operativně postupně různými spoji poněkud selhal, protože mezi ně zapomněl rozhodit drobáky na bus. Sbírá se nás pořádný hrozen. Do prvního autobusu se dravě nacvakne většina našich kluků, zůstáváme pořád my dva s těmi malými, protože s těmi se naskladňuje mnohem hůř. Další autobus je úplně k ničemu, pak jeden nějaký dražší spoj, pak se Joseph začne smát a řekne, že došly autobusy a další pojede klidně až za hodinu. Nevím, kde tohle vzal a naštěstí se spletl. Přijíždí další, a poté, co z něho v naší zastávce vystoupí postel, si i sedáme, děti na klín, protože tak jsou bezplatné. I tak je půl jedenácté, když konečně vstupujeme do farní zahrady.

Foto od nejzazší plachty

Zdá se, že se začalo včas. A skončí se odteď za tři a půl hodiny. Naštěstí po tu dobu nemusím mít nikoho na starost. Jen sebe. A ono to stačí. Tak to mi věřte, že jsem to na jednom místě nevydržela. Sezení samozřejmě zabrané, místa odstíněná plachtami také, pod stromy je místo jenom ve vzdálenějších galaxiích. Vezmu to dovnitř do kostela, tam je dobře, skoro vše je vyneseno ven, jen jedna lavice, jenomže: „Viděl jsem tě v Mswiswi, to jsou tvoje děti? Já jsem taky sirotek, dej mi svoje číslo!“ Říkám mu, že už mě to nebaví, jak tu všichni pořád chtějí číslo, a zdrhám. Přišla jsem o krásný úkryt ve stínu. Mezitím zjišťuji, že přítomnost biskupa zřejmě znamená spláchnutí všemožných svátostí, to, co probíhá dále, vypadá jako dvě svatby najednou. Jeden pár i se svědky ladí do červena, svědkové druhého páru jsou zašiti do shodné africké látky. Pak mi vnutí místo tři stařenky, nedají jinak, než že mne vmanévrují na uvolněnou plastovou židli pod poslední z napnutých plachet. Tam je dobře, dokud vítr nepošle dolů ze střechy kostela nejdřív několik kamenů, které dopadají přesně tam, kde ještě před chvílí stáli lidi, co jsou zrovna u svatého přijímání vepředu. Zatím to všechny nechává v klidu. O něco později vítr stihne plachtu napůl rozebrat, vydá to takový zvuk, že se s vedle sedící stařenkou bez mrknutí chytneme za ruce. Zatím pořád všichni v klidu. Pak se ale plachta začne hroutit. Aniž by se cokoli přerušilo, většina spoluplachťáků vyklidí bojiště, někdo přidržuje kůly podpěry a místní skaut, na krojovce žirafu, leze na střechu nad hlavu všech, aby odvázal zbylý provaz. Bez jedné plachty se jede dál. Zas o trochu stínu míň. V areálu zahrady se prodává barevná zmrzlina na klacku, které nedůvěřuji, kupuji komerční pití. Zkusím zase kostel. Tam je pořád stejný mladík, proto adieu, potloukám se venku, z obřadu chytám jen části, ale vidím, že Donaldia přijímá svátost biřmování a září radostí. Na konci, aniž bych to tušila, chytnu dobré místo pro sledování odcházejícího průvodu a také se přimíchám na fotku nejmenších sirot s biskupem. Je čas se zase posbírat a vyrazit zpět.

Předtím však nejmenší děti na faře krmíme dopředu připravenou a přivezenou rýží, protože den je to dlouhý. Bohoslovec z Nigérie, který pomáhá nově faráři z Nigérie, je tu tak podobnou dobu jako já, přijímá mě tedy na chvíli za konverzačního parťáka, smějeme se našemu hlubokému rozhovoru, (trochu mu závidím, zdá se mi o lekci napřed,) a dostávám darem vodu. Tady teprve zjistíte, jak velký dar to je...

Se setrou Epifanií si rozdělujeme děti na přepravu, já mám tentokrát k Ebenezovi a Peterovi ještě Francise, cpu se na stojáka do jednoho autobusu, kde mávnu po svém hloučku svěřenců a jsem připravena platit jen dva ze čtyř, ač nikdo nikoho nemá na klíně. Klapne to. Ostatní cestující děti pochytají, ukotví a obdarují kasavou. Beru to jako nový milník, jedu sama se zvěří. Hrdě tedy zavelím, že vystupujeme, ale nějak se seknu a autobus jen přibrzdil na stopce, takže se mi děti začnou kácet, cestující je znovu pochytají a uf, už můžeme ven. A jsem v šoku z toho, že do pěti minut je zde Josephovo pikipiki. I tohle je dar.

Zleva Anna, Samson, Donaldia

Doma jsme ve tři, kolem čtvrté se tedy obědvá a volně přechází do večeře, kdy se mezitím ještě rozjede oslavná tancovačka. A všichni mají svojí sodu! Tak se tady říká komerčním limonádám. Ve skleněných vratných lahvích. Mimochodem: Mirinda s úplně stejným logem, které známe, je v Africe úplně jiné pití. Tmavě červené a připomíná mi dětskou zubní pastu. Je supersladké a všichni se po něm mohou utlouct. Spolu s gratulačním průvodem přitančím ke stolu s oslavenci a předávám dar v novinovém papíře. To už mezitím v rytmu zapůjčeného reproduktoru přiskákala i mama mkubwa – matka představená z protějšího sister´s house. Přitom se zdá, že někdy má potíže i s chůzí. Skladby se točí kolem dokola tak čtyři, ale vystačí to přes půlnoc. To já už nedosvědčím, jsem v posteli mnohem dřív.

Chci tím říct, že když se chce slavit, tak vás podmínky nezastaví. Jsem zvědavá na vánoční úklid.