O slavnosti a hostech
Proč se v Africe hodí pod šaty
legíny a proč se dostal nafukovací míč s motivy Čtyřlístku na
strop? Protože je čas slavit. A vůbec se na tu slavnost dostavit.
Ani to neprobíhá tak úplně běžně. Takže se pohodlně posaďte
a čtěte, dnes budu více epická.
Nepochybně zde několik dětí muselo
za to dobu, co zde pobývám, mít výročí narození. Už čistě
statisticky. Jen si toho nikdo tak úplně nevšímá. Co se však
propíralo dlouho, a tuto sobotu dospělo do cíle, to byly přípravy
několika dětí ke svátostem ve farním kostele v Igurusi,
autobusem tak patnáct minut od Mswiswi, obce u hlavní silnice. Aby
ne! Přijede biskup!
Ráno nachystáno |
Jak velká událost to bude, jsem však
zjistila, až když jsem šla zveřejňovat předchozí příspěvek.
Souběžně s tím jsem totiž měla koupit hrách. Lahůdku,
několikrát dražší než fazole, a zde určenou k tomu, aby se
slavnostně přimíchala do rýže k oslavnému obědu v sirotčinci.
Tou dobou už byli Scholastika, velká Anna, Sam, Daudí, Jordan a
Donaldia druhý den na přípravách a usebírání se. No, Schole,
Daudímu a Jordanovi se to tak úplně nepovedlo, do sirotčince
dorazila zpráva, že v čase, kdy měli dělat něco úplně jiného,
tak prý tancovali? Dost možná, že si hráli, svahilština má pro
tohle jedno sloveso dohromady. Hrách se ale stejně kupuje, taky
čtyři kila masa, a rýže bude kořeněná. V podvečer, věrna
svému odhodlání o pravidlené výuce, píšu na tabuli cvičení.
A houby s octem, začíná se uklízet jako na Vánoce. Myjí se
podlahy a stěny, sundávají záclony k vyprání, zadělává na
smažené pečivo, kluci jdou na trávu pro králíky, protože další
den už prý nebude šance. V okamžiku, kdy je už dlouho hluboká
tma a Ajubu ještě leze po trámech nad společenskou
místností-jídelnou, aby navěsil dekoraci z dlouhého pruhu látky,
zatímco kluci přebírají rýži od kamínků, holt přispěju k
výzdobě tím, že své cvičení zase smažu. Dokonale africkou
výzdobu korunují nafukovací plavecké potřeby, které se zavěsí
ke stropu také, spolu s nimi i věnce z poloumělohmotných mašlí.
Já pomáhám věšet. Ale pak měknu a jdu si mýt hlavu, zatímco
tady to vypadá na ještě pěkně dlouhé rozdílení úkolů. Do
Igurusi nakonec druhý den pojede z mladších děcek kdekdo, větší
budou pomáhat vařit. Já teda jedu. Prý v osm, abychom urvali
dobrá místa, taky abychom se rozložili do autobusů-minibusů, od
deseti to začíná.
Já jsem ráno v osm ready. A africký
čas zase tiká, poskakuje, dělá si stopky, kde se mu zachce.
Nakonec v půl deváté, v každé ruce jednoho pidižvíka, vyrážíme
se sestrou Epifanií naproti Josephovu pikipiki. To má omezenou
kapacitu a biskup se musí vítat, sestra a tři děti tedy jedou, já
pokračuji po cestě s Ebenezou a Musou, v každé tlapě jednoho,
čekáme na novou otočku naší kyvadlové motorky, spolu s námi
ještě Peter, který cestou šutry a s celkem krvelačným výrazem
zahání hada, dobíhá nás Aden. Ten pro sebe a pro Petera chytne
jinou motorku a odjíždí, já se dvěma zpocenými pidichlapíčky
ve slavnostních košilích jdu. Celkem daleko a půjdeme ještě i
kus potom, co se Joseph objeví, Musa už už nasedá, ale pan řidič
se musí jet převléct. Proč, to tak přesně nevím, ale pokouším
se motivovat ty dva, abychom nezůstali schnout na cestě a šli.
Musa se začíná zasekávat. Občas nás mine kolo a prohodíme pár
konverzačních obratů, nakonec nás míjí malý náklaďáček a
pár desítek metrů od nás staví. Řidič už má v kabině dvě
matky s dětmi, je dost zvědavý, co dělá mezi poli se dvěma
dětmi bílá baba. Já se pořád snažím vysvětlit, že vlastně
jen čekáme na vyzvednutí, to se ale očividně neblíží, cesta
je tu jen jedna, tak se stejně musíme potkat, řidič mávne na
korbu. Kde jsou pytle s rýží, přihazuji dvě děti. Pak se
vyškrábu taky a tady jsem za ty svoje legíny dost vděčná,
štábní kultura nade vše a bez vykasané sukně to nahoru prostě
nejde. Obkročmo na vyloupané rýži mám pocit jezdce rodea, hází
to slušně. Jsem vděčná, že ty dva nemusím za ruku vléct dál.
Joseph nás dojíždí až po vylodění v Mswiswi. Tady se zjistí,
že pokus odeslat děcka operativně postupně různými spoji
poněkud selhal, protože mezi ně zapomněl rozhodit drobáky na
bus. Sbírá se nás pořádný hrozen. Do prvního autobusu se dravě
nacvakne většina našich kluků, zůstáváme pořád my dva s těmi
malými, protože s těmi se naskladňuje mnohem hůř. Další
autobus je úplně k ničemu, pak jeden nějaký dražší spoj, pak
se Joseph začne smát a řekne, že došly autobusy a další pojede
klidně až za hodinu. Nevím, kde tohle vzal a naštěstí se
spletl. Přijíždí další, a poté, co z něho v naší zastávce
vystoupí postel, si i sedáme, děti na klín, protože tak jsou
bezplatné. I tak je půl jedenácté, když konečně vstupujeme do
farní zahrady.
Foto od nejzazší plachty |
Předtím však nejmenší děti na
faře krmíme dopředu připravenou a přivezenou rýží, protože
den je to dlouhý. Bohoslovec z Nigérie, který pomáhá nově
faráři z Nigérie, je tu tak podobnou dobu jako já, přijímá mě
tedy na chvíli za konverzačního parťáka, smějeme se našemu
hlubokému rozhovoru, (trochu mu závidím, zdá se mi o lekci
napřed,) a dostávám darem vodu. Tady teprve zjistíte, jak velký
dar to je...
Se setrou Epifanií si rozdělujeme
děti na přepravu, já mám tentokrát k Ebenezovi a Peterovi ještě
Francise, cpu se na stojáka do jednoho autobusu, kde mávnu po svém
hloučku svěřenců a jsem připravena platit jen dva ze čtyř, ač
nikdo nikoho nemá na klíně. Klapne to. Ostatní cestující děti
pochytají, ukotví a obdarují kasavou. Beru to jako nový milník,
jedu sama se zvěří. Hrdě tedy zavelím, že vystupujeme, ale
nějak se seknu a autobus jen přibrzdil na stopce, takže se mi děti
začnou kácet, cestující je znovu pochytají a uf, už můžeme
ven. A jsem v šoku z toho, že do pěti minut je zde Josephovo
pikipiki. I tohle je dar.
Zleva Anna, Samson, Donaldia |
Doma jsme ve tři, kolem čtvrté se
tedy obědvá a volně přechází do večeře, kdy se mezitím ještě
rozjede oslavná tancovačka. A všichni mají svojí sodu! Tak se
tady říká komerčním limonádám. Ve skleněných vratných
lahvích. Mimochodem: Mirinda s úplně stejným logem, které známe,
je v Africe úplně jiné pití. Tmavě červené a připomíná mi
dětskou zubní pastu. Je supersladké a všichni se po něm mohou
utlouct. Spolu s gratulačním průvodem přitančím ke stolu s
oslavenci a předávám dar v novinovém papíře. To už mezitím v
rytmu zapůjčeného reproduktoru přiskákala i mama mkubwa –
matka představená z protějšího sister´s house. Přitom se zdá,
že někdy má potíže i s chůzí. Skladby se točí kolem dokola
tak čtyři, ale vystačí to přes půlnoc. To já už nedosvědčím,
jsem v posteli mnohem dřív.
Chci tím říct, že když se chce
slavit, tak vás podmínky nezastaví. Jsem zvědavá na vánoční
úklid.
Komentáře
Okomentovat