Gazela, laň a další kočky

Jak jsem slíbila, bude řeč o holkách. O těch, co spolu obývají v dívčí budově jednu místnost. Hned vedle šestky malých. Ty už znáte.

Květinek v prachu zvířeném kajunjumelskými vichry je pět (Kajunjumele je část Mahanga). A všechny to umí pěkně žensky rozbalit, aniž by možná vždy tak úplně tušily. Donaldia, Stela, Anastazia, Scholastika a Violet přicházejí.

Anastázii nikdo neřekne jinak než Anna, stejně jako té malé, která má už obě boty stejné, ale obráceně si je obouvá dál. A ty dvě mají k sobě nějak blízko, drží na sebe. Velká Ana je moje laň. Na první pohled rozhodně nejplašší z holek. A pak mi z ničeho nic dala citron. Školu dohání, než totiž přišla sem, pracovala s babičkou, aby přežily. Anglicky zatím neumí, tak si osvojila univerzální odpověď „ano“ na cokoli. S ní si i vydobyla návštěvu v mém pokoji a všechno si musela pořádně osahat a, bez nadsázky, očichat. Je to průzkumnice. A ráda skáče gumu, pokud jako gumu připustíte do lanka svázané kousky staré moskytiéry.

Scholastika je tu nejkratší dobu. Na tváři má jizvu, o které se člověk může jen dohadovat, za sebou nepěknou historii s masajským otcem, ale také chuť pořádně puberťácky prudit, takže si pro některé slzy bohužel vlastně přijde. Je jí dvanáct. Dává si hodně záležet na tom, aby se pořádně nedbale a klukovsky ploužila kolem domova, ale já ji dobře viděla tančit na svatební veselici přes cestu odsud! A na fotky se staví jako profík, poloprofil sem, poloprofil tam.

Violet je prostě gazela. Moc se smála, když mi první den ukazovala pečenou kasavu. Jak je jen možné, že ji někdo nezná?! Hruď nosí pořádně hrdě kupředu, záda v největším esíčku na světě a nos lehce vzhůru. Je zodpovědná, drobet ostrý jazyk, hezky a odvážně zpívá, v očích má spoustu jiskřiček a s prací se nemaže, jde jí pěkně od ruky. Je letos na startu střední školy. Baví ji historie a jednou chce mít žáky na základce. Pst, čistě mezi náma, myslím, že je zamilovaná...

Pak jsou tu sestry. (I když sestry a bratři jsou tu vlastně všichni, protože jsou doma na stejném místě.) Stela, která se oficiálně jmenuje Jamila, a Donaldia, což nikdo nevysloví jinak, než Dornadia, protože „r“ a „l“ je tu tak trochu šum a fuk. A tyhle dvě holky by chtěl za sestry každý. Jedna z nich touží o medicíně, druhá by učila. Milují vyžehlené prádlo, což není jen tak, protože to si musíte nejdřív nažhavit uhlíky, než je nasypete dovnitř odklápěcího železa. Donaldia je starší, trochu průbojnější, letos už bude střední končit. Stela má v obličeji snění. A jí raději rýži než ugali.

Jedna jako druhá ty holky odnesou bez mrknutí velký kýbl vody na hlavě. Já beru ten menší, desetilitrový, strašně cákám ven, stejně ho přidržuju oběma dvěma rukama a v půlce sundávám. Jsem žabař, vedou pět nula. A když perou prádlo, dokážou s ním pořádně mlátit a krásně jim to pění, zatímco já vedle tak nějak hloupě čvachtám. Asi bych neměla říkat, že mýtická Božena, která si vzala Oldřicha poté, co si ji odnesl od šutru u řeky, je mýtickou prabábou nás, Čechů. Nebo se tahle pověst tisíciletími nějak zamíchala?

Teď už je trochu znáte.

Ale ještě nevíte nic o tom, jak se mi tu píše tužkou do komína, hází hrách na stěnu... Myslím tím svou bitvu o křídu, pravidelnost, ždibíček uspořádaného chaosu. To se pro vás chystá. A řadí se mi tu  do fronty i kluci. Je jich šestnáct, ale lov jejich obrázků pro vás rozhodně není u konce. Někteří se přes den houževnatě schovávají a zkuste je fotit za tmy! Tak nashledanou zase za týden.