Bobřík čekání

Páry velkých černých očí. Už tu čekali na Marii. Vůbec se netají tím, že byli zvědaví, kdo jim to sem přijede. Já byla zvědavá taky, jak jinak. Obavy z toho, zda si první kontakt sedne. A najednou není co řešit, malé tlapky se mi stěhují do dlaní, když procházíme sirotčincem. Ti větší jsou možná opatrnější, zvlášť holky. Chápu je. Ale nakonec to taky klapne. Sestra Epifanie se ptá, kdy se vrátím. Po této ochutnávce mě totiž dostihne přítomná byrokracie. Takže zpátky do města.

Vstupní vízum mě opravňuje k tomu, abych tři měsíce obdivovala místní krásy a nechala se vozit na safari. Ne k tomu, abych tu byla třikrát déle, a aby mě někdo přistihl se smetákem v ruce. To totiž budí podezření, že pracuju. Bez ohledu na to, zda za peníze nebo ne. Nekonání by se prokazovalo těžko.

Už tři měsíce před mým odletem jsme se pokoušeli natáhnout nitky komunikace tak, aby vše bylo vyřízeno. Ambasáda však vypadala nedostupně, případně odkazovala na info z webu, kde řešili zas jen víza turistická, nebo naopak svrchovaně výdělečně pracovní. Výpravě do Berlína, kde je ono zastupitelství, nikdo nedůvěřoval. Poslové, kteří se vypravovali dobýt pevnost imigračního v Mbey s nejrůznějšími kopiemi mých dokladů, fotografiemi focenými narychlo v metrobudce a průvodními dopisy, se tajemství pracovního povolení také nepřiblížili. Nezbylo, než uvést při vstupu do země několik výletních cílů, a po přistání v Mbey se hlásit osobně.

Na úřadě se tedy dozvídám, že je to sice hezké, to, co tady chci dělat, ale že podléhám právu. To chápu, ale vůbec nevím, co si z toho mám vybrat. A už vůbec nevím, jestli jsem na otázky odpověděla správně, nebo zda byla nějaká kolonka proškrtnuta červeně a do dalšího kola mám mínus body. Ostatní komunikace už lítá za mými zády, respektive nad mou hlavou. David (má spojka) a dáma z úřadu, která je, podle všeho, vstřícná, ale jak to má člověk vědět, si vyměňují svahilské instrukce. Do toho se na můj pas přijde podívat snad půlka úřadu. Moc bych za to nedala, že ten poslední měl někde kvér. Výsledek je tedy nyní, že ok, Marie může do Mahanga, ale jen tři prstíčky tam strčit a hned zase jít. Je potřeba doložit různé papíry, týkající se přímo organizace. S tím já nic dělat nemůžu. Bobřík čekání, který zatím není časově ohraničený, startuje.

Přijdete-li do cizí země jako turista, chcete toho spoustu stihnout. I se mnou škube představa, že nasednout do správně nakombinované šňůry dopravních prostředků znamená slony, žirafy, jezera... Jenže šňůry ještě kombinovat neumím, a hlavně bych se neměla dostat někam doprostřed neznáma, když přece co chvíli mohou být hotové papíry. Protože mohou. Za předpokladu, že nevznikne nový požadavek na doložení čehokoli, případně do toho nevleze nějaký svátek, při kterém práce upadne z ruky. Ano, takový nějaký byl právě toto úterý.

Součástí čekání je i fakt, že tak úplně nevybaluju. Můj batoh je jak kukla. Jak jednou pukne, už obsah nazpět nedostanu. Vlastně je fajn, že jediný systém, kterému jsem při balení své kukly podlehla, je „ať se to tam vejde“, není teda nijak urputně roztříděný, a i v horní vrstvě se vyskytuje k přežití přívětivá kombinace předmětů. Neskutečně se těším, až si udělím povolení prokopat se na dno. Je fakt těžký. Dělá to hlavně počítač, který směřuje do sirotčince, sada různých pracovních rukavic a láhev slivovice. Prostě mám do mobility daleko. A navíc se trochu bojím.

Je až k nevíře nový rozměr toho, jak dlouze a pozorně je možné vychutnávat jídlo, čistit si zuby, jen tak koukat, procházet městem. Každý den o nějakou tu ulici dál, pak do lesa uprostřed města. Nepřetržitě koukat do slovníčku frází a pokoušet se je lapat z ovzduší. Hrát hru na správnou zdvořilou odpověď. Snažit se rozlišovat běžnou konverzaci od pokusu vzít si mě za ženu. Být jako můra přitahována ke kavárně, majáku, který slibuje wifi propojení se světem tam doma, kdy mám, víc než jindy, nepřetržitou potřebu hlásit, že ano, jsem přece tady. Mám celkem kliku, že druhý dům od místa, kde bydlím, je dost vysoký a viditelný na to, abych zatím nemusela vyzkoušet lekci „Doopravdy ztracena“.

Čekáte, že se v tomto textu konečně něco začne dít? Tak to jsme spolu na jedné lodi.

Zde přikládám několik čekacích obrázků. Na úrovni takové té hudby v telefonu, co vás vytáčí, když vytočíte číslo nějaké té ústředny. Jen se kochejte... Zůstaňte na lince...

PS: Pátek. Dnes se, ač nevím, jak se to stalo, večer přesouvám do Mahanga! Zestárla jsem dnes o rok. Fakt! Ten přesun přijímám jako dárek k svým dnešním narozeninám. :-D